Odolají lesy přírodních rezervací Hrubého Jeseníku v budoucnosti kůrovci?

Za současných klimatických a porostních podmínek nelze v horských smrčinách Hrubého Jeseníku (v oblasti rezervací zaměřených na ochranu přírody) vyloučit výskyt intenzivní větrné nebo hmyzí disturbance (kalamity). Častější výskyt poměrně rozsáhlých disturbancí nutí k zamyšlení nad jejich dalším managementem. Proto se současný výzkum soustřeďuje na to, zda se narušené ekosystémy obnoví, či dojde ke ztrátám starých pralesovitých porostů a s nimi souvisejícímu poklesu druhové rozmanitosti.
Cílem výzkumné práce vědců z České zemědělské univerzity v Praze, Fakulty lesnické a dřevařské, bylo (1) kvantifikovat množství potenciálně přeživších stromů v případě odumření horního stromového patra, (2) popsat jejich výškovou strukturu a (3) objasnit závislost množství obnovy smrku na struktuře porostu a fyziografických faktorech.
Velká narušení v podobě vichřic a gradací lýkožrouta smrkového v posledních desetiletích zásadním způsobem pozměnily horské lesy ve střední Evropě. Jedním z důvodů rozsáhlých disturbancí v posledních letech je jejich nedostatek v nedávné minulosti. Současná situace je umocněna probíhajícími klimatickými změnami, které mají za následek lepší kondici podkorního hmyzu a naopak oslabení smrkových porostů.
Přirozená narušení jsou však důležitým nástrojem obnovy a ochrany biodiverzity přirozených ekosystémů. Tyto disturbance určují život lesních ekosystémů, vytvářejí nové prostředí ve formě tzv. biologického dědictví, jež formuje prostorovou strukturu lesa a zachovává biologickou rozmanitost lesů.
V souvislosti se změnami v lesních ekosystémech je také diskutována jejich resilience. Koncept resilience je definován schopností ekosystému vyrovnat se se změnami v důsledku přírodních (vichřice, klimatické změny) nebo antropogenních (exploatační těžby, kyselé depozice) faktorů. Jedním z klíčových prvků schopnosti resilience lesního ekosystému je právě obnova vzniklá před disturbancí.
Přirozené horské smrkové lesy Hrubého Jeseníku reprezentují jedny z nejzachovalejších ekosystémů tohoto typu v rámci střední Evropy. Způsob vzniku, převažující přirozená obnova a následný poměrně dlouhodobý nerušený vývoj umožnily vzniknout řadě pralesovitých porostů. V důsledku značného plošného podílu starých porostů a zvyšující se frekvence přirozených narušení v posledních desetiletích nelze vyloučit rozsáhlou disturbanci (kalamitu) ani v nejvyšších partiích Hrubého Jeseníku.
Pokud ke gradaci lýkožrouta smrkového reálně dojde, vývoj lesního ekosystému po kalamitě bude primárně předurčen veškerými přeživšími stromy a částečně obnovou vzniklou po narušení, nicméně zásadní je obnova vzniklá před disturbancí. V poslední fázi kalamity začíná lýkožrout atakovat v důsledku snížení potravních zdrojů a současně při vysoké populační hustotě pro něj méně atraktivní stromy. Tento stav do značné míry určuje, které stromy mají šanci gradaci přežít.
Studie z lokality Trojmezná na Šumavě uvádí hranici přežití smrků při gradaci lýkožrouta smrkového ve výškovém rozpětí 2–8 m, přičemž výčetní tloušťka nepřesahovala 10 cm. V průběhu gradace v Tatrách byla určena spodní hranice – minimální poškození smrků se střední výškou do 10 m a výčetní tloušťkou do 25 cm. Pro určenou oblast Hrubého Jeseníku se ve výzkumu počítá s hranicí přežití potenciální kalamity u obnovy vyšší než 2,5 m, přičemž výčetní tloušťka nepřesahuje 10 cm.
Toto odrostlé zmlazení představuje překlenovací dřevinnou složku mezi dvěma generacemi lesa, která zmírňuje efekt náhlé změny podmínek (vytváří zastíněná mikrostanoviště), protože náhlým otevřením zápoje dochází k rozvoji přízemní vegetace a omezování nové přirozené obnovy. Odrostlé zmlazení má oproti zmlazení nižšímu výrazně menší mortalitu. Proto v porostech, kde se vyskytuje, tvoří později dominantní složku obnovujících se porostů.
Studijní lokalita, tj. maloplošná zvláště chráněná území NPR Praděd, PR Pod Jelení studánkou a PR Břidličná, se nachází v centrální části Hrubého Jeseníku v CHKO Jeseníky, v oblasti kolem Pradědu. Současná vegetace zde odpovídá potenciální přirozené vegetaci. Ve stromovém patře dominuje smrk ztepilý, vtroušeně se vyskytuje javor klen, jeřáb ptačí a na jižních svazích lokálně buk lesní.
Lesní porosty jsou zařazené převážně do stupně přirozenosti kategorie C „přírodě blízké“. Věk přesahující 200–250 let (několik stromů starších 350 let, nejstarší dokonce více než 400 let) zajišťuje kontinuitu původních populací smrku. I přes tyto atributy se nejedná o nedotčené pralesy, protože území bylo v minulosti ovlivněno antropogenními faktory různé intenzity.
Na zkoumaných plochách rostly tři druhy dřevin: smrk ztepilý, jeřáb ptačí a buk lesní. V rámci všech potenciálně přeživších jedinců (do výšky >2,5 m, DBH <10 cm) byl smrk zastoupen ze 73 %, jeřáb 22 % a buk 5 %. Množství obnovy na jednotlivých plochách se pohybovalo od 10 do 5310 jedinců/ha s průměrnou hodnotou 1578 jedinců/ha. Na 93 % (25) ploch se vyskytovalo více než 250 a na 44 % (12) ploch více než 1000 potenciálně přeživších jedinců/ha. Pouze na 7 % (2) ploch bylo zaznamenáno méně než 200 jedinců/ha.
Výšková struktura potenciálně přeživších stromů byla rozdělena do 3 kategorií: (I) 0,5–1,3 m; (II) 1,3–2,5 m; (III) >2,5 m (<10 cm DBH). Celkově byla kategorie I (0,5–1,3 m) zaznamenána na všech plochách, kategorie II (1,3–2,5 m) na 81 % (22) ploch a kategorie III (>2,5 m) na 59 % (16) ploch. Smrk byl zaznamenán v kategorii I (0,5–1,3 m) na všech plochách, v případě kategorie II (1,3–2,5 m) na 78 % (21) ploch a kategorie III (>2,5 m) na 63 % (17) ploch. Jeřáb rostl na 67 % (18) ploch v nejnižší kategorii a pouze na 11 % (3) ploch v kategorii II (1,3–2,5 m). Jeřáby vyšší než 2,5 m se na žádné z ploch nevyskytovaly.
Závěr
Na většině zkoumaného území bylo zaznamenáno dostatečné množství jedinců odrostlé obnovy pro zajištění kontinuity horské smrčiny Hrubého Jeseníku. Byla také zjištěna její značná různorodost z hlediska početnosti a výškové struktury. Testování početnosti obnovy smrku s porostními a fyziografickými charakteristikami ukázalo, že nejvýznamnějšími faktory jsou kruhová základna stojících částí zlomů a průměrná DBH odumřelých stromů zajišťující pravděpodobně vhodná mikrostanoviště a příznivé světelné podmínky pro odrůstání obnovy smrku. Studované území má už v tuto chvíli z hlediska obnovy značně vysokou míru resilience. Preference specifických mikrostanovišť při obnově smrku způsobuje kopírování prostorové struktury mateřského porostu strukturou obnovy po narušení. Tento jev se v případě těžebního zásahu vytrácí.
Z hlediska dalšího managementu nemůže bezzásahový režim zkoumané lesní porosty nijak ohrozit. Prostorově a výškově poměrně heterogenní obnova zajistí strukturální variabilitu nového porostu na převážné části zkoumaného území. Naopak, prováděním asanačních těžeb dojde k ovlivňování přirozených struktur spojených s odumřelými stromy a tlejícím dřevem a dalšími důsledky pro obnovu.
Asanační zásahy mají zároveň za následek zjednodušování struktury již existující přirozené obnovy. Kromě toho aktivní intervence do přirozených procesů a vývoje lesního ekosystému má negativní dopad na vývoj porostu v budoucnu a jeho směřování k přirozenému stavu. I když se jednotlivé asanační zásahy zdají zanedbatelné, v důsledku kumulativního účinku to může mít z dlouhodobého hlediska dopad na intenzitu disturbancí a následně míru resilience zájmového území. Z těchto důvodů by ve studovaném území měla být minimalizována umělá intervence do průběhu přirozených procesů snad s výjimkou ochrany přirozené obnovy jeřábu.
Autoři vědeckého článku: Miroslav Havira – Radek Bače – Vojtěch Čada – Miroslav Svoboda, e-mail: miroslav.havira@gmail.com, Česká zemědělská univerzita v Praze, Fakulta lesnická a dřevařská
Celý článek najdete na: http://www.vulhm.cz//sites/File/ZLV/fulltext/475.pdf
Připravila: redakce
Foto: Horské smrkové lesy v okolí Pradědu, autor Jan Řezáč