Klimatická změna – ohrožení nebo příležitost pro lesní hospodářství?
Referát s tímto názvem přednesl předseda České akademie zemědělských věd Prof. Ing. Vilém Podrázský, CSc. na 9. generálním shromáždění Unie evropských zemědělských akademií v Paříži. Cílem jeho příspěvku bylo poukázat na souvislosti skutečných klimatických změn a kulturně sociálních reakcí v minulosti a na skutečnost, že současná situace pro české lesnictví nepředstavuje jen ohrožení, ale i značnou příležitost.
Klimatická změna a změny v požadavcích společnosti jsou hlavní deklarované výzvy soudobého lesnictví. Alespoň je to tak prezentováno, a to jak hlasy zevnitř sektoru, tak především mimo něj. Podle nich je současné lesnictví zastaralé, nebere na dané faktory ohled a je třeba změnit celé paradigma jeho pojetí. Na druhé straně je argumentováno myšlenkami, které se v lesnictví objevují více než sto let. Výsledkem jsou ale dva hlavní tlaky. Jednak tlak extrémního ekonomizmu, beroucího v potaz pouze hospodářský výsledek lesnického hospodaření neberoucího ohled na jiná poslání lesů, na druhé straně pak představy ideologie krajního ekologizmu, považujícího lidské vlivy za škodící jakémukoli poslání lesů v „moderní“ krajině a společnosti.
O tom, že podnebí prochází změnami, nemůže být žádných pochyb. Klima se měnilo, mění a i v budoucnosti zcela jistě měnit bude. V současné době pro to máme dostatek historických důkazů a i klimatické modely ukazují zajímavé výsledky – i když v jejich případě velmi záleží na zadaných parametrech těchto modelů a naší výbavě jak metodické, tak i ideologické. Mění a měnilo se bez vlivu člověka, který k těmto změnám zcela jistě přispíval. Zajímavé pak je ale zjištění, že v minulých obdobích byla období globálního oteplování téměř vždy prioritně spojována s dobou rozkvětu lidských civilizací a naopak, výrazná kulturní kataklyzmata byla, dá se říci, organicky spojena s globálním poklesem teplot.
Co se tedy změnilo proti minulým obdobím, že současná klimatická změna, ať již je vyvolána čímkoli, může znamenat naše globální ohrožení? Předně je to populační exploze a ekonomistické myšlení. Lidstvo dosáhlo takové početnosti, že to ohrožuje jeho další existenci díky ničení přírodních zdrojů – vody, půdy, lesů, zdrojů potravy. Krátkodobé zájmy, ať již komerční, nebo vyvolané čistě jen snahou o přežití, jednoznačně převažují nad dlouhodobými strategiemi. Středoevropské lesnictví patřilo donedávna k oblastem, které se tomuto trendu do značné míry vymykaly, což se ale přístupem politiků a „manažerů“ může velmi rychle změnit. Náprava nežádoucího stavu tradičními procesy, probíhajícími v biosféře po tisíciletí a regulujícími početnost lidské populace, je nepřípustná. Asi bychom nemluvili o nastolení ekologické rovnováhy, ale o globální humanitární krizi – mimochodem děláme vše pro to, abychom tohoto stavu dosáhli za co nejnepříznivějších podmínek.
Jaká je situace lesnictví ve Střední Evropě? Také zde jsou reflektovány obecnější trendy a zaznívají hlasy po alternativním zapojení lesnictví do řešení lokálních i globálních environmentálních a ekologických problémů. Přitom je „tradičnímu“ lesnictví vytýkáno, že je nové výzvy doby neschopno řešit. Zapomíná se na řadu skutečností.
Předně lesní hospodářství je jako jeden z mála „zemědělských“ oborů nuceno být nejen ekonomicky efektivní, ale je tlačeno do sanací řady dalších „společenských“ zájmů na svůj vlastní úkor. Dotace na některé lesnické činnosti jsou víceméně kosmetickou náplastí. Daleko větší je objem financí bez náhrady obětovaných společenským zájmům, včetně ochrany přírody. Ekonomické hledisko pak musí být majiteli a správci lesů upřednostňováno již jen z důvodu prostého přežití v tržním prostředí. Argument některých ekologistů, že dřeva je v globálním měřítku dostatek, neobstojí při současné likvidaci lesů v tropických a boreálních regionech.
Na druhé straně je v portfoliu lesnických, tedy pěstebních a úpravnických, opatření řada postupů, jak uspokojit nejrůznější společenské zájmy. Konkrétně pomocí úpravy prostorové, věkové a druhové skladby lesů. Problém je však skryt ve skutečnosti, že na jedné straně existuje imperativ ekonomizmu, na straně druhé straně pak změť nejrůznějších, i protichůdných, představ o nutném stavu lesů.
Stále častěji se objevuje názor, že celospolečenským zájmům nejlépe odpovídá tzv. přírodě blízké lesnictví, již se ani často nepoužívá termín přírodě blízké lesní hospodářství. Pokud možno oproštěné od „překonaných“ představ o výběrném lese a o lese podrostním. Ponechme pak stranou, že ochrana přírody a lesnictví jako takové rozumějí pod pojmem přírodě blízký les něco zcela jiného. Objevuje se tak celá řada revolučních idejí o „holistickém, ekologickém, celostním, free-style“ hospodaření v lesích. Je snaha napodobovat druhovou skladbu, disturbance a další atributy zbytků „přírodních“ lesů, které známe z minulosti a přítomnosti.
Je však otázkou, zda takováto rekonstrukce lesů minulosti má oprávnění v současných změněných podmínkách. Lesnictví by je sice mělo reflektovat, ale zároveň brát v úvahu řadu nových skutečností a možností, již jen z hlediska klimatu, invazivních organizmů i škůdců a introdukovaných dřevin. Také historicky vzniklé lesní porosty budou vyžadovat péči, bez ohledu na původnost, již jen z hlediska požadavku na zachování diverzity.
Znamená to tedy ohrožení nebo příležitost pro lesníky a lesní hospodářství? Zcela jistě ohrožení, pokud bude celý obor jako dosud uzavřený do sebe a pasivní. Pokud bude i nadále jen nesměle reagovat na často nekorektní útoky různých zájmových skupin. Například tvrzení o vyšším poutání uhlíku bezzásahovými lesy ve srovnání s lesy hospodářskými je nejen nepravda, ale možná neznalost, možná i vědomá lež.
Na druhé straně máme příležitost zkusit přesvědčit společnost, že jsme schopni její požadavky naplnit ve skladbě a v intenzitě, jakou si bude přát. Objektivně jsou k tomu předpoklady. Znamenalo by to ale nutnost aktivního zapojení řady pracovníků od státní správy po vlastníky lesa i akademickou a výzkumnou obec. Znamenalo by to investovat čas i nemalé prostředky do práce s veřejností, občany i s médii. „Druhá strana“ se těmito aktivitami z velké části živí a financuje. Objektivně pozitivní role lesnictví v naší společnosti a přírodě tak je zcela společnou věcí nás všech a je zcela v našich rukou. Nikdo jiný se tím v náš prospěch zabývat nebude.
A konkrétní změna v přístupu k hospodaření v českých lesích ve světle klimatické změny, která je nade všechny pochybnosti realitou? Většina našich dřevin přečkala mnohem větší výkyvy klimatu, než kterými je vyhrožováno „klimatickými aktivisty“. Měly by tak být schopny růstu a reprodukce i v příštích desetiletích. Stejně tak je příležitostí pro zakládání a výchovu lesních porostů využití dřevin s velkou ekologickou plasticitou a to včetně dřevin introdukovaných. Mnohem větší pozornost by měla být věnována fytosanitárním opatřením a i v případě introdukovaných dřevin bychom se měli zaměřit na již existující „místní“ zdroje. Zakládání pestřejších směsí je sice obecným zaklínadlem, ale zcela určitě může eliminovat řadu problémů v budoucnosti, stejně tak i přirozeně zmlazené porosty. Nic nás pak zcela určitě nezbaví potřeby věnovat se řádnému hospodaření v blízké i vzdálenější budoucnosti, tedy pokud o to budeme stát.
Celý příspěvek si můžete přečíst zde.
Připravila redakce se souhlasem autora.
Foto: lesy kolem Vltavy využívané člověkem již po tisíciletí a stále krásné, Jan Řezáč
