LES
AKTUÁLNĚ

Vědci zabývající se biologií lesních dřevin mají jedinečný zdroj výzkumu populací jedle bělokoré z celé Evropy. V 70. letech minulého století, kdy vypadala situace s jedlí bělokorou na území tehdejšího Československa kriticky, totiž Výzkumný ústav lesního hospodářství a myslivosti (VÚLHM) založil celkem 20 výzkumných ploch.

Tehdy se zdálo, že tato dřevina je u nás odsouzena k zániku. Výrazně se projevovalo znečištění životního prostředí způsobené odpadními látkami z průmyslové činnosti a zejména z procesu spalování hnědého uhlí.

V této souvislosti VÚLHM uskutečnil rozsáhlý experiment, kdy na území dnešní České republiky v letech 1973-77 založil celkem 20 výzkumných ploch s více než 150 potomstvy různých populací jedle bělokoré z celého jejího evropského areálu výskytu a některými jinými druhy jedlí z Evropy, Asie a Severní Ameriky. Cílem bylo mj. zjistit, zda by v případě vymření domácí jedle bělokoré na území ČR bylo možné nahradit ji jinou evropskou populací (odolnou vůči imisím), popřípadě jiným druhem jedle.

Jednou ze zmiňovaných 20 ploch byla rovněž plocha založená na lokalitě Trhanov, Pivoň poblíž Domažlic. Jde o jednu z největších ploch celé série, kde bylo vysazeno celkem 49 potomstev různých populací jedle bělokoré, z nichž 33 pochází z ČR, 3 ze SRN, 2 ze Slovenska, resp. z Bosny a Hercegoviny, Rumunska a Polska a 1 populací jsou reprezentovány Maďarsko, Rakousko, Bulharsko, Francie a Itálie.

Ze všech testovaných vzorků populací se ve věku nejnovějšího hodnocení této plochy (38 let) nakonec z hlediska růstu i kvality ukazují jako nejlepší domácí jedle z lokalit Kácov (Zbraslavice), Velké Karlovice (Brodská), Vsetín (Kychová), Rychnov nad Kněžnou (Skuhrov) a Hořovice (Mirošov). Naopak nejhůře byly hodnoceny vzorky populací Nieskurzów (Polsko), Nové Město na Moravě (Městec), Les Fanges IV (Francie) a Kozara-Mrakovica (Bosna a Hercegovina).

Jak se v průběhu doby naštěstí ukázalo, byly scénáře předpovídající vymření jedle příliš pesimistické. Naopak, jedle v současné době prodělává období určité „regenerace“, i když z hlediska věkové struktury není její populace u nás v dobrém stavu (sice se zvyšuje počet jedinců nejmladších věkových stadií, avšak citelně chybí jedinci středního věku, kteří by měli v budoucnu nahradit postupně odumírající přestárlé pozůstatky předchozí generace). Přestože již dnes tedy není původní otázka nutnosti náhrady našich populací jedle tak aktuální, jako v době založení experimentu, představují pro výzkumníky průběžně získávané výsledky z hodnocení vysazených jedlí důležitý zdroj dat, který má svůj význam jak z teoretického hlediska při získávání poznatků o geneticky podmíněné proměnlivosti jedle bělokoré napříč jejím areálem výskytu, tak z hlediska praktického, např. při volbě nejvhodnějších oblastí původu pro případný dovoz reprodukčního materiálu (osiva, sazenic) v době jeho nedostatku a podobně.

V původní dřevinné skladbě lesů, které se na území dnešní ČR vytvořily v poledové době (holocénu), zaujímal tento druh ca 20  procent, což jej řadilo mezi nejvýznamnější dřeviny, které určovaly charakter tehdejších lesních společenstev. Výrazný ústup jedle začal již ve středověku v důsledku tehdejších způsobů lesnického hospodaření, a přestože vliv na ústup jedle z lesních porostů měla i celá řada jiných faktorů, znamenalo imisní zatížení ve 2. polovině minulého století další výrazný atak na životaschopnost dosud odolávajících jedlí. Výsledkem je skutečnost, že se jedle bělokorá na současné druhové skladbě podílí již jen pouhým jedním procentem (i když v posledních letech lze pozorovat díky úsilí lesníků její mírný vzestup).

Zdroj: K. Kýval – P. Novotný – J. Kobliha – J. Frýdl – J. Dostál – J. Čáp: Růst evropských proveniencí jedle bělokoré (Abies alba Mill.) na lokalitě v západních Čechách do věku 38 (37) let. [Growth of European provenances of silver fir (Abies alba Mill.) established in Western Bohemia for 38 (37) years] 173 – 188.