LES
AKTUÁLNĚ

Jizerské hory jsou bezesporu velmi lesnatým pohořím, vždyť les zaujímá více než ¾ jejich rozlohy. Abychom zjistili, proč jsou hory v současné době převážně „smrkové“, i když původně nebyly, je žádoucí nahlédnout alespoň ve zkratce do historie lesního hospodaření v Jizerských horách.

Před středověkou kolonizací pohraničí byly Jizerské hory pokryty rozsáhlými smíšenými porosty. Smrk ztepilý (Picea abies) se díky konkurenčnímu tlaku buku lesního (Fagus sylvatica) a jedle bělokoré (Abies alba) přirozeně vyskytoval hlavně na skalních výchozech, na rašeliništích, v nejvyšších partiích hor a na jiných extrémních stanovištích.

Dnešní podoba jizerskohorských lesů je výsledkem intenzivního lesního hospodářství, které trvá již 300 let. Významným milníkem byl rozvoj sklářské a hutní výroby vrcholící v 18. až 19. století. Ta byla v začátcích pro svou energetickou náročnost umísťována přímo ke zdroji paliva, tedy do lesa. Záhy byl palivového dříví nedostatek a tehdejší lesníci stáli před nadlidským úkolem, museli rychle zalesnit ohromné holiny. Z praktických důvodů sáhli po smrkových sazenicích. Smrk rychle roste a jeho dřevo je všestranně využitelné. Bylo třeba uspokojit opravdu velkou poptávku, proto se na původ osiva příliš nehledělo. Přibližně v polovině 19. století začaly hromadné dovozy cizího osiva z různých koutů českých zemí, Německa, Rakouska i Slezska. Přirozené smíšené porosty byly z velké části postupně nahrazeny uměle založenými smrčinami se zanedbatelným zastoupením listnáčů. 

Tak podstatný zásah do přírodní rovnováhy však nemohl zůstat bez následků. Zjednodušování druhové, věkové i prostorové skladby vedlo k výraznému oslabení lesních porostů, které se tak staly mnohem náchylnějšími k větrným polomům, kalamitám hmyzích škůdců a působení imisí. Souběh nepříznivých vlivů nakonec vyvrcholil v sedmdesátých a osmdesátých letech 20. století náhlým rozpadem většiny porostů na náhorní plošině. Lesní hospodáři se tehdy rozhodli pro razantní řešení této krize, pro velkoplošnou těžbu. Nechtěným výsledkem však byly rozsáhlé, těžko zalesnitelné a zabuřeněné holiny (ca 100 km2), s jejichž stabilizací se lesníci potýkají dodnes. Opakovala se enormní potřeba sadebního materiálu smrku. Poničené místní populace v té době však neplodily, takže byl znovu použit materiál původem odjinud. Z důvodu silné imisní zátěže a drsných klimatických podmínek bylo na mnoha místech přikročeno též k výsadbě odolnějších „cizokrajných“ druhů smrku, zejména smrku pichlavého (Picea pungens) a maloplošně také omoriky (P. omorica), smrku černého (P. mariana) a sitky (P. sitchensis). Ve světle nových poznatků se však ukazuje, že tyto přípravné porosty jsou náchylné na škody způsobené sněhem a větrem, mají velmi malé přírůsty, trpí deformacemi kořenového systému, jsou napadeny václavkou a podobně.

Smrk (Picea) patří do čeledi borovicovitých (Pinaceae). Latinský název pravděpodobně pochází ze slova pix, picis – pryskyřice, smůla. Jediným domácím zástupcem tohoto rodu je na území ČR smrk ztepilý. Jedná se o nejvýznamnější hospodářskou dřevinu. Areál rozšíření smrku zahrnuje nížiny a pahorkatiny v severní Evropě a horské a podhorské polohy střední Evropy a Balkánu. V ČR se smrk vyskytuje od 140 m n. m. v inverzních soutěskách Labských pískovců do 1 550 m n. m. na Sněžce. Jeho současné zastoupení je u nás přibližně 5× vyšší než přirozené, v rámci Jizerských hor asi dvojnásobné. Smrkoví rekordmani rostli v minulosti na Šumavě, nejvyšší „Želnavský smrk“ měřil 69 m, největší průměr kmene (1,82 m) a objem (45 m3) jsou uváděny z oblasti Boubína u tzv. „Wunderfichte“. Největší smrky měřené v Jizerských horách autorem článku dosahovaly výšky 45 m a průměru 1,12 m (Nová louka). Původní jizerskohorské populace smrku ztepilého jsou však paradoxně na svých přirozených stanovištích ohroženy.

Právě tyto místní populace smrku v Jizerských horách by označil legendární prof. Pravdomil Svoboda jako „smrk ztepilý jizerskohorský“. Jeho trinomické názvosloví se však v praxi neujalo. V současné době se rozlišují tzv. klimatické ekotypy : chlumní, horský a vysokohorský (Ekotyp je podle Lesnického naučného slovníku (Poleno a kol., 1994–1995) genetická podjednot­ka druhu, která vznikla jako výsledek dlouhodobého selektivního procesu v přírodním prostředí a vykazuje adaptabilitu na dané prostředí) . Ty se liší různými morfologickými znaky, např. tvarem kmene, šířkou a tvarem koruny, úhlem nasazení větví a typem větvení (moderní výzkumy genetické struktury populací lesních dřevin využívají analýzy isoenzymů nebo DNA). V Jizerských horách ve větší míře nalezneme pouze horský a vysokohorský ekotyp, včetně jejich přechodu. Jak výstižně praví staré německé přísloví, Jede Ficht‘ hat ein andres G’sicht, smrk ztepilý je velice proměnlivá dřevina.

Nezbývá než dodat, že předpokladem úspěšné revitalizace ekologicky stabilních lesů v Jizerských horách je použití šetrných a přírodě blízkých způsobů hospodaření. Zejména pokud jde o využití pozůstatků místních populací lesních dřevin pro zajištění obnovy, o druhovou a prostorovou rozmanitost a zastoupení stanovištně vhodných druhů dřevin.

Zdroj: http://krkonose.krnap.cz/index.php?option=com_content&task=view&id=11607&Itemid=37, 1. ledna 2012