LES
AKTUÁLNĚ

Tis červený (Taxus baccata) je u nás jediným domácím zástupcem svého rodu. Od ostatních jehličnatých dřevin se tisy a několik jim nejbližších rodů (u nás se častěji pěstuje např. toreja) liší natolik, že jim byla v botanickém systému vyhrazena samostatná čeleď rostlin tisovitých. Areál přirozeného rozšíření tisu červeného zabírá téměř celou Evropu vyjma nejchladnějších oblastí a přechází i do přilehlých částí Asie a Afriky. Tento stínomilný vzrůstný keř až nevysoký strom se vyznačuje široce kuželo­vitou korunou, kmen a starší větve pokrývá skořicově hnědá borka, odlupující se v tenkých plátech. Tmavozelené ploché jehlice jsou na větvičkách uspořádány v ploše ve dvou protistojných řadách – svrchní strana jehlic je lesklá, spodní je poněkud světlejší, matná (oproti jedli, s níž bychom si mladé semenáčky v lese mohli splést, nenajdeme na spodní straně jehlic dva pro jedli typické bělavé voskové proužky). Jehlice na větvích vytrvávají 4–8 let a průběžně se obměňují. Tis je nápadný hlavně za „květu“ a samozřejmě v době dozrávání semen. Uvozovky v předchozí větě jsou proto, že o pravé květy se tady nejedná. Podobně jako ostatní naše jehličnaté (nahosemenné) rostliny tvoří tis jen šištice s pohlavními orgány, přičemž někteří jedinci nesou jen droboučké samčí šištice s pylem, jiní samičí šištice s vajíčky. Mluvíme proto o tzv. dvoudomé rostlině. Na samičích rostlinách dozrávají během léta semena podobná pecce, obalená rumělkově červeným dužnatým nepravým míškem (epimatiem). Vžilo se pro ně hezké pojmenování „tisinky“. Nejedná se o plody v botanickém pojetí toho slova, i když se plodům podobají, stejně jako podobnost semene s peckou je jen zdánlivá. Tisinky jsou vyhledávanou potravou ptáků, kteří se tak současně dobře starají o rozšiřování semen do okolí.

Tis upřednostňuje živné, skeletovité, dostatečně vlhké půdy. Jako stínomilná dřevina dobře prospívá i v nižších patrech lesního porostu. V dávné minulosti býval zcela běžnou součástí našich lesů, kvůli činnosti člověka ale téměř vymizel. Udržel se jen pomístně, zpravidla na těžko přístupných místech. Právem je proto řazen mezi naše silně ohrožené rostliny (což přirozeně neplatí pro tisy zahradnicky pěstované, vesměs kultivary popisovaného druhu).

V Jizerských horách se vcelku bohatá populace uchovala ve Fojtce, určitě i díky tomu, že zdejší tisy se tradičně těšily úctě místních obyvatel. Populace naštěstí přežila i pro ni kritické období 19. století, kdy ji silně decimovala zvěř z clam-gallasovské obory, a již v roce 1929 se dočkala první úředně nařízené ochrany. Později vyhlášené chráněné naleziště tisů, dnešní přírodní památka Pod Dračí skálou, bylo jen lo­gickým vyústěním předchozích ochranářských snah. Tisy ale vzácně rostou i jinde v širším okolí. Osamocený starý samičí strom najdeme asi 3 km vsv. od fojteckých tisů v místě zvaném U Tisu, jiný exemplář se kdysi uchytil a přežívá na vrcholu Ořešníku. Početnější lokality známe z Hejnic a Bílého Potoka, kde se ale jedná o mladší výsadbu, motivovanou snad jménem nedalekého Tisového kamene. Čistě ochranářským počinem je novodobá introdukce tisu do PP Pod Smrkem a do PR Jedlový důl. A nelze na tomto místě nezmínit nejstarší jedince Libereckého kraje, známé krompašské tisy. Mohutnější z obou chráněných exemplářů má obvod kmene přes 4,6 m a jeho stáří se odhaduje na 400–450 let.

Tisové dřevo bylo až do středověku ceněnou surovinou pro výrobu luků a kuší, protože je jako u všech pomalu rostoucích dřevin tvrdé, současně se ale dobře tvaruje a daný tvar zachovává. Věděli jste, že i slavný ledovcový muž Ötzi si ve své výbavě nesl luk s tisovým lučištěm? V dobách obecně hojného výskytu bývalo dřevo i ceněnou stavební surovinou. Dnes je celkem logicky využíváno jen velmi okrajově, např. při výrobě dekorativních předmětů. Všeobecně známá je jedovatost tisu. Pro člověka prudce jedovaté alkaloidy, souborně označované jako taxin, jsou obsaženy ve všech pletivech vyjma dužnatého míšku. Pro tuto vlastnost býval tis ve starověku mnohými národy uctíván jako kultovní dřevina. V dnešní době se s tisem běžně setkáváme jako s dřevinou okrasnou – vyšlechtěn byl bezpočet zahradních kultivarů ozdobných tvarem či barvou.

A jak je to se jménem? Slovo „tis“ je staroslovanského původu. V různých podobách označuje u Slovanů dodnes různé druhy jehličnanů a můžeme v něm slyšet stejný slovní základ, jaký mají např. naše slova „tíseň“ či „tisknout“. Latinské rodové jméno je odvozeninou řeckého slova „taxos“, značícího „řazení“ či „uspořádání“, a zjevně tak poukazuje na nápadné dvouřadé uspořádání jehlic.

Zdroj: http://krkonose.krnap.cz/, 17. února 2012, autor: J. Sýkorová