LES
AKTUÁLNĚ

Mezinárodní rok lesů zastihl Správu KRNAP v období, kdy i pro širokou veřejnost začínají být viditelné dílčí výsledky nových přístupů k lesnímu hospodářství v národním parku. Po patnácti až třiceti letech od jejich zavádění. To je docela brzy, uvážíme-li, že práci každé generace lesníků ocení v plném rozsahu až generace jejich vnuků. Naši pravidelní čtenáři už vědí, jaké změny v lesnické práci byly v Krkonoších zavedeny, informovali jsme o nich pravidelně. Přesto jejich výsledky mohou být pro leckoho nenápadné a některé současné práce mohou dokonce pobyt v lese znepříjemnit. Co všechno se povedlo a na čem se dál pracuje, detailně popsal na exkurzi pro širokou veřejnost ředitel Správy KRNAP ing. Jan Hřebačka. Jeho výklad jsme vyslechli na okruhu v lesích nad Dolním Dvorem, ale popisované jevy nalezneme po celých horách. Posaďte se do křesla a zúčastněte se lesnické exkurze s námi. Na vašich skutečných vycházkách už budete vědět, jak váš oblíbený les funguje a co se v něm možná chystá.

Sešli jsme se v Rudolfově, což je část Dolního Dvora, v údolí Kotelského potoka, pod úbočím Liščí hory. Na ní jsou zdaleka vidět tři pásy: pod tmavým vrcholem pokrytým horskými smrčinami svítí rozlehlá, dnes již zarůstající obrovská paseka, a konečně v údolí opět nabízejí stín vzrostlé lesy.

Hned na počátku exkurze z cyklu Nás učí příroda Jan Hřebačka připomíná historii krkonošských lesů – ta se už do článku nevejde – a neradostný, průmyslovými spady poznamenaný start přeměny monotónních, užitkových lesních kultur zděděných po předcích na pestrý, přírodě blízký les, hodný národního parku. A hned na počátku musíme zmínit alespoň jeden z odborných termínů – přirozenou obnovu. Při exkurzi padal tak často, že připomínal spíše zaklínadlo. A není to nic jiného, než že nová generace lesa vyrůstá ze semen svých předchůdců, nikoli rukou člověka, sázejícího dovezené stromky v rašelinovém kelímku, což byl typický obrázek druhé poloviny 20. století. Teď už jsme v novém tisíciletí… nicméně na první zastávce se vracíme do hospodářského lesa jako ze starých učebnic.

V monokultuře

Smrky rostou na terénu rovném jako tabule a země je pokryta kobercem z jehličí. „Nacházíme se v lese, který je důležitý pro pochopení toho, co se tady stalo v posledních dvou staletích, po velkých odlesňovacích zásazích,“ vykládá Jan Hřebačka. „Lidé přemýšleli, jak lesní půdu co nejekonomičtěji využít, a přišli na to, že pro stavebnictví a další průmysl je správnou volbou smrk ztepilý. Ten je v Krkonoších samozřejmě původní, ale tady v údolí, v nadmořské výšce kolem 700 m, by neměl tvořit sto procent porostu. Tento les byl navíc založen na zemědělské půdě, a to zvyšuje jeho choulostivost. Podíváme-li se na zem, uvidíme, že prakticky chybí bylinné patro. Naleznete tady sporadicky několik málo druhů, do tohoto tmavého prostředí se dostane několik druhů mechů a kapradin, pomalu se sem dostává metlička a jiné trávy. Pokud jsou tyto porosty vychovávány stejným způsobem, vypadají úplně stejně do sto dvaceti let věku. Musejí se pak obnovovat velmi složitě: většinou úzkou holou sečí, do toho nějaký obnovní prvek… vůbec to nemá nic společného s přírodou. Jak z toho ven, jaké je řešení?

Uděláme-li v jehličnatém lese rozbor humusu, svrchní vrstvy půdy, zjistíme, že je to hustá kompaktní vrstva, která dobře prosychá. Celý profil je velmi kyselý, hovoříme o borelizaci. Zakyselování čili acidifikace je přirozený proces, ale pokud je zesílen kyselými dešti, jako v minulosti, je i velmi nebezpečný. Rozkládání biomasy se zpomaluje; v 90–100letých porostech může být humusový profil až 30 cm silný a pak jej neprorostou kořínky semenáčků. Zejména v letech častých přísušků je to dramatické. Malé stromečky z přirozené obnovy začnou po měsíci bez vláhy žloutnout a usychají. Převody smrkových monokultur na přirozený les jsme tedy nenastartovali jen proto, že se nám zdá, že nepůsobí dobře a že bychom od přírody očekávali něco hezčího, ale je to i otázka stability porostů, otázka dalšího života lesa.

Technik použitelných k nápravě situace je několik. Například smýtit porost a začít pěstovat smíšený les – ale to zase není nic přírodě blízkého. My se dali cestou ředění porostů. Vytváříme v nich volné prostory, na nichž dostanou příležitost – bohužel zatím umělou výsadbou – dřeviny, které tu bývaly a dnes zatím chybějí. Se smrkem v umělé obnově nijak masivně nepočítáme,“ říká ředitel a připomíná, že problém se bude řešit ještě dlouho, více než půl století.

„Dnes v Krkonoších obhospodařujeme 36 000 hektarů lesa, a z toho zhruba třetina jsou nepřirozené, stejnověké smrkové monokultury. Za posledních deset let se jejich podíl snížil o 12 %, což je velmi dobrý výsledek; doufáme, že tento trend bude pokračovat. Všechno to souvisí i s tím, jak dokážeme opatřovat finanční prostředky a pracovat s nevhodně založenými porosty, dokud jsou mladé.“

Padá první dotaz z publika: „Jaký je ideál smíšeného lesa pro Krkonoše?“ Tady je odpověď: „Pro nižší polohy by zastoupení smrku nemělo přesahovat 30 %. Zbytek by měly tvořit zejména buk a jedle; pak jsou tu další dřeviny, vázané na specifické ekologické podmínky. U potoků uvidíte spoustu javorů, na nivách jasany; na okrajích lesů by měly růst třešně ptačí a další méně početné dřeviny.“

 Rozpracováno

Zastavujeme na křižovatce dvou lesních cest. Před námi vedle stodvacetiletých smrků rostou z pestrého podrostu už mnohametrové buky. „Kdyby tu nebyl aplikován nový způsob péče zavedený okolo roku 1996, pohled na toto místo by byl velmi smutný: porost by byl velmi tmavý a nevznikla by tzv. druhá etáž, která je téměř ze 100 % listnatá. Je to způsobeno tím, že některé staré buky začaly plodit, když jsme porost otevřeli a pustili do jejich korun slunce. Půdní typ lokality je také příznivý bukům, ne smrkům. Buk tu výrazně dominuje, vítězí ve volné soutěži, smrk tu napříště nebude tak početný. Uvědomujeme si jistá rizika, ale nemáme ambice říkat přírodě, kolik procent buku tu má být, jestli 40 nebo 60 nebo 80, takoví designéři nejsme. Jen bychom chtěli zachovat alespoň část geneticky dobrého smrku, který by tu měl zůstat. Dělá se to takhle: tam, kde proběhne klasická clonná seč – sníží se na polovinu zakmenění, čili množství kmenů na ploše – velmi dobře prosperuje jedle s bukem. Smrk je poměrně slunná dřevina a tam, kde ho chceme podpořit, uděláme ještě více prostoru a pustíme tam ještě více slunce. Jdeme dál,“ vyzývá ředitel k dalšímu pochodu.

Populační exploze

Na světlejších místech je mezi stromky pěkná tlačenice. Vyhraje ten, kdo uhájí prostor pro nachytání světla. „V době zalesňování holin po imisních těžbách se sázely stromky v počtu 5–7 tisíc, jehličnaté 3,5 tisíce na hektar. Kolik myslíte, že je tady jedinců na hektar?“ ptá se Jan Hřebačka. „Trojnásobek. Čtyřnásobek,“ odpovídají návštěvníci. A přednášející trumfuje: „Ještě víc, často desetinásobek, někdy i dvacetinásobek! Napočítali jsme i 700 000 jedinců na hektar; v porostech okolo nás to je okolo 100 000 jedinců na hektar. Na otázku, zda je dobré zalesňovat, proto odpovídáme pragmaticky: když není potřeba zavádět nové druhy dřevin, je to zbytečné. Když sem příroda vloží půl milionu jedinců, z hlediska přirozeného výběru je to taková konkurence, že našich 3,5 tisíce stromků nemůže obstát. V určitých lokalitách to nutné je: tam, kde dožily jehličnaté porosty se silnou humusovou vrstvou, ji musíme prokopat a vysadit stromky až do minerální půdy, aby mohly prosperovat.“

Jarní mráz a jedle v kleci

Letošní pozdní jarní mráz nechal v lesích nepříjemnou stopu. Ještě v září byly na listech viditelné následky, u nichž Jan Hřebačka dělá zastávku navíc: „Z hlediska stromů to není drama, z 99 % si s tím poradily, jen nebudou mít přírůstek dřeva. Kdybychom tady však měli jiný genetický materiál, z míst 300–400 výškových metrů níže, stromy by byly daleko více narašeny a už by tu ránu tak dobře nesnesly. Genetika neslouží jen k tomu, abychom v hospodářském lese pěstovali rovné kmeny na krásná prkna, ale také proto, aby les dokázal vydržet podobné výkyvy.“

Konečně přicházíme k jedlím, či spíš jedličkám. Nevypadají úplně přirozeně – jsou obehnány drátěnými klecemi, aby je neokusovala zvěř. Ale proč jsou ještě k tomu vysázeny ve stínu pod stromy, a ne na nedaleké pasece? „Má-li být ekosystém udržitelný, musí obsahovat všechny prvky, zejména stinné dřeviny, které v další generaci převezmou funkci spodního ‰ patra (toho se málokdo z nás dožije). Jedle v mládí potřebuje stín,“ vysvětluje ředitel. „Podívejte se na poslední přírůst hlavního výhonu, je to nějakých 25 cm. Porovnejte to s ostatními dřevinami – smrk na srovnatelném světle má přírůsty kratší. Postupem času, jak jedle odrůstá, se stává polostinnou až slunnou dřevinou, to znamená, že by měla v porostu dominovat a začít plodit, její potomstvo bude opět ve stínu prosperovat a nový les už vznikne bez lidského přičinění. To je jeden z cílů velkého jedlového projektu, na němž pracujeme společně s pols­kým národním parkem. Nesázíme nějaké ohromující počty, 300–500 jedlí na hektar, ale z hlediska plochy je to velmi výrazné. Nedáváme je jen do individuálních ochran, ale i do menších kruhových oplocenek.“

 Na dotaz z publika: „Jak sem zapadá mod­řín?“ odpovídá následující výklad: „To je zvláštní příběh. Podle zákona máme podporovat pouze dřeviny geograficky původní. Které to jsou, se dá zjistit několika způsoby: z historických dokumentů, nebo přírodovědeckými metodami, třeba analýzami pylu uloženého v rašeliništích. Z pylové analýzy několika set vzorků se zjistilo, že tu modřín nikdy nerostl. Nejbližší přirozené rozšíření modřínu je v Jeseníkách, dál na západ byl šířen člověkem. Počítáme, že modřín zmizí. V Krušných horách se používá jako přípravná dřevina na plochách silně postižených imisemi, ale my s ním nemusíme počítat. Existuje výjimka ministerstva životního prostředí, která povoluje využití modřínu v přirozené obnově. Pár starých stromů pro přirozenou obnovu tu máme, ale neměli bychom přesáhnout 10% zastoupení v porostech a během výchovy lesa bychom ho měli snižovat. Není to tedy striktně postaveno tak, že bychom modřín museli likvidovat, není to invazivní dřevina.“

Tady náš průvodce nakousl palčivé téma. O boji s nepůvodními agresivními bylinami jste se u nás dočetli dost a dost, ale o invazivní dřevině? Naposledy před sedmi lety. Je jen jeden druh… „V minulosti, když se uvažovalo o obnově zničených lesů, zvláště nad 1 000 m n. m., se hledaly možnosti třeba až v Alpách. Tam roste olšička zelená, příbuzná olše vzrůstem se podobající kleči. Byla vysazována na místech silně postižených imisemi a ohrožených erozí, tj. na velmi strmých svazích či v zářezech potoků. Jenže olšička obsazuje plochy velmi radikálně a nepustí tam ani jiné stromy, ani byliny. V současnosti probíhá velmi drastická redukce tohoto druhu. Doufáme, že se nám to podaří. Nestačí vyřezávání – z pařezu, z kořenů vyrážejí výhony, a proto se na ně musí použít i herbicid. Na to nejsme pyšní, ale nedá se nic dělat.“

Jeřáby

Nedaleko „klecového chovu“ jedlí ukazuje Jan Hřebačka útlé proutí s pár listy – polámaný, ohlodaný jeřáb ptačí. „Je okousáván zvěří, která jej vyhledává, a stejně by pod takovým tlakem vypadaly jedličky. Proto je potřeba lovem udržovat počty zvěře, která v Krkonoších nemá přirozeného nepřítele. Srnci by sežrali především to, co tu není úplně běžné. Asi to tak má v ekosystému být, ale v případě, že sem vracíme dřevinu, která tu chybí, by to bylo velmi škodlivé.

Jeřáb však v těchto polohách neochraňujeme. Je to dřevina, který splní svůj účel, pokud by les zkolaboval. Pokud by zmizelo vrchní patro, jeřáb by nastartoval k obrovskému ataku, tisíce a tisíce jeřábů by postupně zaplnily plochu a vytvořily podmínky pro to, aby ze semenné banky vyrostly jiné stromy, které by postupně jeřáb nahradily. Jeřáb není dlouhověká dřevina, na které se dá stavět stabilita porostu.“

Lesní ekonomika a šetrné hospodaření

 Nový způsob hospodaření není úplně pohodlný. Sice se ušetří za sazenice a za výchovu lesa, ale rozptýlená těžba vybraných stromů je nákladnější, než když se šmahem vykácí hektarová paseka. „Pokud aplikujeme tyto způsoby, musíme dřevo co nejlépe zpeněžit, však je to státní majetek. Těžby dlouhodobě klesají. Některý rok těžbu zvýší větrná kalamita, další rok nápadně poklesne. Záleží na tržních cenách, na plánu pro další roky. Důležité je zachovávat zásady správného hospodaření, například v přibližování dřevní hmoty. Dřevo je těžké, je potřeba volit takové technologie, které co nejméně poškodí půdu. Snažíme se, aby prostředky, které používáme – vyvážecí soupravy, lanovky i koně – byly používány správně. To znamená, že pokud 14 dní prší, nic nesmí do lesa vjet, dokud půda nevyschne, aby nevznikly škody. Vidíte, že uvnitř porosty poškozené nejsou. Zabrat dostanou odvozní cesty, ale snažíme se, aby byly v pořádku. Celkem obhospodařujeme 850 km cest, nejen turistických, ale hlavně hospodářských, jejichž údržba je velmi nákladná. Každoročně do ní vkládáme okolo 20 milionů korun. V posledních dvou letech nám pomohlo, že jsme na opravy cest získali 52 milionů z grantu.“

 Stabilizace lesa

Trasa pokračuje kolem klád, navršených na manipulačním skladu do vysokých kuželů. Kolem každého je napnutá plastová červenobílá páska v nápisem Vstup zakázán a exkurze je doplněna krátkým, ale důrazným varováním před nebezpečím, které klády třeba při usednutí nebo dětské honičce znamenají.

Obtížně se prodíráme mlázím, v němž se válí nezvykle velké množství vyřezaných stromů. Co to má být? „Jsme na ploše, kde se projevuje projekt stabilizace lesních porostů v KRNAP (podrobně jej popsal Václav Jansa v K+JH č. 7/2011, pozn. red.). Navazujeme jím na projekt FACE a řešíme především problémy smrkových monokultur do 30 let stáří, dokud se s nimi dá něco dělat. Na mnoha místech Krkonoš uvidíte, že velmi výrazně redukujeme hustotu porostů. Jsme pod palbou kritiky, že lidi nemohou chodit do lesa na houby, ale my teď musíme v mladých lesích podpořit listnaté stromy, udělat jim prostor.

Další součástí projektu je zachování vhodných biotopů pro tetřívka. To se týká poloh na horní hranici lesa, kde se vyskytuje nejčastěji. V současnosti je v KRNAP asi 120 tokajících kohoutků a předpokládáme i zhruba stejný počet slepiček. Tetřívek potřebuje volný prostor, aby měl přehled, aby se mohl bránit proti predátorům, aby nacházel možnosti potravy a byl přitom poblíž plochy, kde má schované hnízdo.

Ve vyšších polohách také často došlo k odvodnění ploch, které dnes vnímáme jako velmi škodlivé. Víme, že zůstává-li voda v porostu, nebude to nejlepší hospodářský les, ale každopádně bude tam fungovat vývoj, jaký by měl probíhat v lese přirozeném. Přehrazujeme proto odvodňovací kanály a snažíme se obnovit původní vodní režim. Souvisí to se spoustou chráněných druhů, vázaných na zamokřené plochy a na rašeliniště,“ odvolává se Jan Hřebačka na mezinárodní Ramsarskou úmluvu o ochraně mokřadů a vrací se k logickému důsledku projektu – množství dřeva dělajícího „nepořádek“ v lesích. „Lidi se ptají, proč tu necháváme dřevo zetlít, proč ho nějak nevyužijeme? Necháváme ho tu schválně, je to správná cesta. Vše, co tu zetleje, má úlohu v biologických procesech, které musejí probíhat, aby les byl zdravý. Kopírujeme přirozený vývoj.“

Na okraji kotlíku

Jdeme starším smrkovým lesem po pěšině, od níž se nedaleko otevírá malá paseka. V jejím středu už se smrky vytáhly celkem do výšky, u okraje jsou menší. Je to místo s celkem běžným obnovním postupem: „Uvolníme kruhovou plochu, kotlík, tu osázíme nebo necháme rozběhnout přirozené zmlazení, a pak s těžbou ustupujeme směrem od středu kotlíku do okolního porostu. Z korun různě starých smrků vzniká stromový plášť.“ Jan Hřebačka ukazuje do trávy: „Všimněte si, tady je pařez, támhle je pařez – těžba probíhá nepřetržitě, ale nezasvěcený ná­vštěvník si jí ani nevšimne; tady ani nezůstaly stopy po vytahování dřeva z lesa. Ani v těchto trvale zásahových polohách by těžba neměla rušit turisty. Neměli by procházet 30 metrů holou plochou, 50 metrů lesem a zase holou plochou. Ačkoli to při zběžném pohledu vypadá jako přirozený stav, probíhají tady velmi čilé hospodářské zásahy. Bez pily bychom nikdy nenastartovali žádané změny v lesních porostech.“ Přicházíme však k celkem mladému, hustému smrkovému porostu, v němž není ani stopy po přirozené obnově ani po zásahu lesníků. „To neznamená, že bychom na některé plochy rezignovali. Lesy však musíme ředit postupně, abychom nerozpracovali 99 % území parku a pak nevěděli, co s tím. K tomu napomáhá promyšlený způsob zjišťování stavu lesa, popsaný v Lesním hospodářském plánu (název tohoto dokumentu neodpovídá přesně činnosti v národním parku, vychází z lesního zákona). Snažíme se o maximální různorodost přírodních procesů: některé plochy už budou mít přeměnu za sebou, jiné jsou na začátku. A nelze všude použít stejné postupy. Kdybychom vystoupali tady strání na Liščí horu, viděli bychom, jak s nadmořskou výškou ubývá všech druhů kromě smrku. Nahoře, v horských smrčinách tzv. osmého lesního vegetačního stupně, si počínáme opatrně. Vyzkoušeli jsme tam také ředění lesa jako v údolí a očekávali přirozenou obnovu. Jenže nahoře jsou na to porosty choulostivé, dochází k prosychání půdy, přirozená obnova se nedostavuje. Tam jsme museli přibrzdit. Dospěli jsme k poznání, že v 8. vegetačním stupni jsou postupná výchova a hospodářské zásahy zbytečné. Je potřeba čekat na přirozený rozpad porostů. Vzpomeňme si na několik vln odlesnění Krkonoš – při té poslední koncem tisíciletí odešlo 8 000 hektarů člověkem poškozených lesů. Řekněme si to na rovinu: kdyby ty lesy nebyly nedávno nahrazeny, měli bychom v nich problém s kůrovcem. Krkonoše prošly složitým, těžkým obdobím, ale na problémy s kůrovcem budou za půl století připraveny. I proto udržujeme porosty co nej­řidší.“

V Kotli

Závěrečná zastávka exkurze je v Kotli, kopci a údolí pod Liščí horou, vyfotografovaném na úvodním snímku k tomuto povídání. „Kotel byl jednou z lokalit postižených imisemi. Jeho svahy byly vykáceny téměř najednou, dřevo bylo transportováno dolů lanovkami a nezůstalo tam skoro nic. Jsou to vysychavé polohy a jako zásadní fenomén na nich působil i kůrovec. (Jak vypadaly počátky obnovy údolí Kotle těsně po kalamitě, jsme popsali v Krkonoších č. 7/1998, pozn. red.) Dnes tam vidíme mozaiku smrků ve skupinách i osamělých, volné holé plochy a veliký podíl listnáčů, většinou bříz. Inventarizace celého svahu Liščí hory ukázala, že se tam nachází zhruba 20 % buku, najdou se tam vrby a jeřáb, to vše mezi smrky. Jedle tam není, ve slunných polohách by se jí nedařilo,“ přechází Jan Hřebačka k opakování dnešní látky. Lesy v romantickém údolí lákají k vycházce po liduprázdných pěšinách (výlet sem pro vás chystáme). Přestože svahy jsou samý kámen a málo půdy, vypadají optimisticky – od doby imisní katastrofy došlo k zásadnímu obratu. A z ředitelsko-lesnického resumé cítíme spokojenost s úsilím všech, kteří se obnovy lesů účastnili: „O Krkonoších se spoustu let říkalo, že se tu lesy rozpadly a že stabilita porostů je špatná. Když se podíváme, co vzniklo za posledních 20 až 30 let, myslím, že není za co se stydět. Ta práce byla odvedena velmi dobře.“

Zdroj:

http://krkonose.krnap.cz/index.php?option=com_content&task=view&id=11547&Itemid=37 , 29. listopadu 2011