LES
AKTUÁLNĚ

Nejen lidé, ale i rostliny, živočichové či jejich společenstva mají své životopisy. Osudy mnoha druhů krkonošské flóry jsou nejen pozoruhodné, ale často i zdánlivě rozporuplné. Čas od času se to odráží i v bouřlivých diskusích mezi odborníky, jak posuzovat roli některých organismů v zrcadle času. V souvislosti se stále podrobnějším poznáním pozoruhodného fenoménu arkto-alpínské tundry probíhají již dlouhá léta ostré spory o správném výkladu osudů dvou z mnoha tundrových hráčů — kleče a smilky, resp. klečových porostů a smilkových luk. Mnohé již o tom bylo napsáno, zejména v souvislosti s postupně probíhajícím rozvolňováním klečových porostů na hřebenech Krkonoš. Určitě neuškodí krátké zamyšlení nad životopisem keře a trávy, podílejících se významnou měrou na tváři Krkonoš.

Borovici kleč (Pinus mugo) netřeba návš­těvníkům Krkonoš nijak zvlášť představovat. Křivolaké keře této houževnaté a skromné dřeviny tvoří rozvolněné nebo hustě zapojené, tmavě zelené porosty nad alpínskou hranicí lesa, v nad­mořských výškách mezi 1 200 až 1 450 metry, ojediněle i výše. V Krkonoších, Jizerských horách a ve vrcholových partiích Šumavy je kleč dřevinou původní, na rozdíl od hřebenů Hrubého Jeseníku, Orlických hor či Moravskoslezských Beskyd, kde byla v minulosti vysazena. Je přirozenou součástí vysokohorské květeny Alp, Karpat a Pyrenejí, tam se však vyskytuje v poněkud odlišné varietě. V období budního hospodářství (18.–19. století) se rozloha klečových porostů v Krkonoších zmenšila v souvis­losti s rozšiřováním plochy pastvin a senišť nad hranicí lesa, ale i používáním klečového dřeva jako paliva.

 Druhým protagonistou našeho povídání je smilka tuhá (Nardus stricta). Tvoří rozlehlé, nízké alpínské trávníky, kde se o místo dělí s dalšími druhy horských trav – metličkou, metlicí, třtinou, psinečkem, kostřavou, bezkolencem nebo severskou ostřicí tuhou. Podobně jako kleč, i smilka preferuje polohy nad alpínskou hranicí lesa, ale často se s ní potkáme i v nižších horských polohách či v podhůří. V průběhu formování evropské flóry smilka obsadila rozlehlé prostory Alp, Pyrenejí, balkánských a karpatských pohoří a přes celou střední a západní Evropu se rozšířila až do Skandinávie. Je hojná zejména v horských oblastech, kde se po staletí provozuje pastevectví. Horalé (ale i býložravá zvěř) ji však nemají příliš v oblibě, neboť její nutriční kvalita je výrazně horší než u jiných horských trav či bylin. Botanici, zemědělci, ale i lesníci, historici či etnografové se již dlouhá desetiletí smilkou podrobně zabývají ve snaze získat co nejvíce vědomostí o roli této trávy v životě horské přírody i v osudech horalů.

 Krkonoše jsou toho příkladem, neboť již dlouho nad oběma druhy a jejich společenstvy probíhá takřka „ideologický“ spor odborníků o tom, jakého původu jsou druhově chudé smilkové louky na krkonošských hřebenech a zda tam byla dříve kleč nebo smilka. Obrazné označení „hercynská poušť“ vystihuje chudost krkonošských smilkových trávníků ve srovnání s mnohem bohatšími alpskými či karpatskými trávníky nebo s květnatými horskými loukami na níže se rozkládajících bezlesých enklávách Krkonoš. Jedna fronta odborníků je přesvědčena, že smilkové louky (v Krkonoších někdy nevhodně označované jako smilkové hole) se na hřebenech Krkonoš rozšířily na uvolněná místa po vyklučené a vypálené kleči, a tak postupně vznikly dnešní rozlehlé a v jejich pojetí druhotné porosty. Jiní odborníci jsou ale přesvědčeni, že značná část (otázka zní kolik?) krkonošských smilkových luk jsou přirozená rostlinná společenstva, odlišná jak druhovým bohatstvím, tak svým dlouhodobým vývojem od smilkových luk třeba v Alpách či Tatrách. Botanické složení smilkových luk na hřebenech Krkonoš dokládá jejich příbuznost se smilkovými loukami daleko na severu Evropy, např. v norských pohořích Hardangervidda nebo Jotunheimen, kde byl tento zvláštní typ severských horských luk pro vědu poprvé popsán. Je to jen jeden z drobných střípků v mozaice poznatků dnešních přírodovědců, kteří hřebeny Krkonoš považují za středoevropskou výspu severské tundry. Své argumenty staví na řadě dokladů, které vyplývají z dlouhodobého formování unikátního fenoménu krkonošské arkto-alpínské tundry, tedy prostředí, které se utvářelo podstatně dříve, než hřebeny Krkonoš začal ovlivňovat člověk. Ten sem doputoval a začal hospodařit teprve v novověku, tedy řádově před několika staletími, zatímco k opakovanému prolínání severské a alpské přírody docházelo na hřebenech Krkonoš již před statisíci až desetitisíci let. Zastánci názoru o (převážně) druhotném původu smilkových luk v Krkonoších staví svou argumentaci na podrobném studiu archivních dokladů o životě někdejších horalů, údajích o rozloze odstraněných klečových porostů, spotřebě dřeva, počtu horských bud, chovaných zvířat a hospodaření jejich majitelů. Doložený systém využívání senišť a pastvin je utvrzuje v představě, jak se smilka chovala před, během a po ukončení hospodaření na hřebenech Krkonoš.

 Když krajinu Krkonoš na přelomu19. a20. století postihly velké povodně a sesuvy půd, vznikly první plány na znovuzalesnění části hřebenů klečí, s cílem zlepšit tamní vodohospodářské a půdoochranné poměry. Za příčinu přírodních katastrof se mj. považovalo postupné odstraňování klečových porostů během budního hospodaření, a to na ploše přibližně1 000 hektarů. Zalesňovací práce inicioval hrabě     ‰ Harrach a v několika etapách, které skončily až v druhé polovině 20. století, došlo na téměř850 hektarechk rozsáhlému vysazování kleče. To bylo zejména po 2. světové válce úspěšné, neboť stavělo na poznatcích a praktických zkušenostech lesníků (ing. Theodora Lokvence) a pracovníků Lesotechnických meliorací (zejména pánů Vaculíka a Kříže). Po vyhlášení Krkonošského národního parku v roce 1963 měli pracovníci správy parku možnost revidovat předkládané desetileté plány tzv. Vysokohorského generelu zalesňování. Snažili se ze zalesnění vyloučit především plochy rašelinišť či pramenišť a místa s výskytem vzácných či ohrožených druhů rostlin. Již tehdy však došlo k některým omylům a sám autor článku se poctivě musí přiznat, že s vedoucím odboru ochrany přírody ing. Vladimírem Šatným tehdy společně nesprávně interpretovali několik čísel lesních oddělení a porostů, čím nechtěně odsouhlasili např. zalesnění severních svahů Studniční hory v místech unikátních tundrových společenstev. Různé chyby a nedůslednosti se kupily i při realizaci zalesňovacích prací v tvrdých klimatických podmínkách krkonošských hřebenů.

 S prohlubováním poznatků přírodovědců o unikátním prostředí krkonošské arkto-alpínské tundry se stále zřetelněji ukazovalo, že mnohá místa zalesněna být neměla a že v dobré víře vysazená kleč tam může způsobit dokonce i postupný zánik jiných vysoce hodnotných přírodních fenoménů národního parku. Rozrůstající se mladé sazenice kleče totiž stále výrazněji ovlivňují mikroklimatické podmínky zalesněných ploch. Po několika desetiletích se vytvoří již hustě zapojený klečový porost, z jehož zástinu časem mizí světlomilné druhy vysokohorské flóry či fauny. Současně se mění rozložení a průběh odtávání sněhové pokrývky a dochází i ke zmenšení výkyvů mezi denním a nočním průběhem teplot. Ty jsou jedním ze základních předpokladů vzniku či „přežívání“ různých mrazových forem reliéfu, jimiž jsou hřebeny Krkonoš v kontextu celé střední Evropy tak proslulé.

 Tehdy se rozhořely názorové spory, kdy přírodovědci požadovali z takových míst odstranění kleče, lesníci to naopak odmítali (mimo jiné i proto, že v lesnickém „desateru přikázání“ představuje použití pily nebo sekery na kleč jeden z neodpustitelných hříchů). Obě strany stavěly na svých argumentech, diskuse se přenesly na zasedání vědecké rady Správy KRNAP i na MŽP, postupně se uskutečnilo několik velkých výzkumných projektů, v nichž se geomorfologové, půdoznalci, hydrologové, botanici, lesníci i historici snažili nalézt řešení, jak co nejobjektivněji posuzovat celý komplex jevů krkonošské arkto-alpínské tundry a jak o ni optimálně pečovat. Kde mají být předmětem ochrany a péče klečové porosty, a kde naopak unikátní tundrová společenstva rostlin a živočichů, mrazem tříděné půdy či rozmanité procesy podmíněné aktivní soliflukcí, větrnou deflací nebo sněhovou erozí. Intenzivní srovnávací výzkum krkonošské a skandinávské tundry přinesl mnoho poznatků, ze kterých vychází pojetí dnešní péče Správy KRNAP o krkonošskou tundru.

 Je třeba poznamenat, že zmíněný dlouholetý spor nelze vnímat černobíle, neboť ochrana klečových porostů stejně jako severských smilkových luk má v prostředí krkonošské tundry své priority. Ostatně, oba ekosystémy požívají zvýšenou ochranu v rámci systému evropsky významných lokalit soustavy Natura2000 apatří mezi tzv. hvězdičkové biotopy (tj. ekosystémy či habitaty, jejichž přísná ochrana je sledována jurisdikcí Evropské unie).

 Zdravotní stav kleče se během imisní kalamity koncem 20. století značně zhoršil. Došlo k pozvolnému snižování počtu ročníku jehličí i klíčivosti semen, objevily se příznaky tracheomykóz a oslabení způsobil i zvýšený žír jehličí při opakovaném přemnožení přirozeného býložravého hmyzu, zejména bejlomorky borové či hřebenule ryšavé. Kleč to díky své vysoké odolnosti naštěstí přetrpěla a prosperuje na krkonošských hřebenech i nadále. Také ostatní fenomény krkonošské arkto-alpínské tundry jsou dnes vzhledem k mnohem vyšším znalostem pod podstatně přísnější kuratelou odborníků. Na věcné diskusi, podložené rozumnými argumenty, a z ní vyplývajících činů stojí budoucnost tohoto unikátního prostředí hřebenů Krkonoš, kde kleč i smilka mají stejně významnou a nezastupitelnou roli. Záleží jen na správném vyhodnocení, jakou prostorovou mozaiku mají ekosystémy obou protagonistů našeho článku tvořit a jak mají správci Krkonošského národního parku o prostředí tundry nejlépe pečovat.

 Neméně důležitá je i osvěta široké veřejnosti, což potvrdily četné vzrušené reakce návštěvníků hor při prořezávání kleče v roce 2010. Trpělivé vysvětlování, co a proč Správa KRNAP na hřebenech hor dělá, vhodně volená slova a argumenty musejí být rovněž v arzenálu schopností správců Krkonošského národního parku, nemá-li se v Krkonoších nad zásahy do kleče rozhořet podobný spor, jaký sužuje již řadu let kůrovcem postiženou Šumavu.

Zdroj:

 http://krkonose.krnap.cz/index.php?option=com_content&task=view&id=11524&Itemid=37,

11. října 2011, autor: Jan Štursa