LES
AKTUÁLNĚ

Mnoho obyvatel Krkonoš má ve svém životopisu zaznamenány pozoruhodné osudy, které se odehrávaly po dlouhá léta v režii přírodních sil, v poslední době však i pod taktovkou člověka. Řada rostlin a živočichů se na hřebeny Krkonoš dostala až z dalekého severu, když putovala v předpolí mohutného kontinentálního ledovce, který se během několika dob ledových doplazil až k severnímu úpatí Krkonoš. Tito vyslanci severské přírody tady zůstali dodnes. Lidé je teprve během posledních staletí v krkonošské přírodě objevili, postupně objasnili jejich vzdálený původ, ale způsobili jim i mnohé trampoty. Plně to platí o jednom ze šesti druhů krkonošských lomikamenů a jednom ze tří druhů kulíků, pro něž se Krkonoše staly místem trvalého nebo dočasného pobytu.

Tajemství botanické klenotnice

Na severních svazích západní části Krkonoš se rozkládá dvojice impozantních Sněžných jam, které do horského reliéfu vyhlodaly dávné ledovce. Kolem dokola převládá veskrze kyselé a minerálně chudé žulové podloží, značně nehostinné pro zdejší rostlinstvo, které se nijak neliší od jiných míst na hřebenech Krkonoš. Avšak na jednom místě to neplatí. V Malé Sněžné jámě se totiž nachází čedičová žíla – jeden z nejvýše položených výchozů této bazické horniny v této části střední Evropy. Čedičová rokle a její nejbližší okolí tak představuje pro Krkonoše výjimečně bohaté prostředí pro rostliny, které preferují výživný substrát plný vápníku a hořčíku. Milovníci Dolomit nebo Julských Alp dobře znají výjimečnou rozmanitost tamní květeny, která plně využívá nadbytku obou zmíněných prvků v kamenitých horských půdách. Něco podobného se odehrává na pár místech Krkonoš, kde se výživnější horniny (erlany, dolomitické vápence, čedič, porfyrit, zelené břidlice) během geologického vývoje dostaly až k povrchu hor. Na české straně je to známá Čertova a Kotelská zahrádka, na polské straně Čedičová rokle v Malé Sněžné jámě. Ta je dokonce absolutně nejbohatší botanickou lokalitou celých Krkonoš. A tak není divu, že již od 17. století Malá Sněžná jáma přitahovala desítky přírodovědců, ale i bylinkářů a laborantů. Nacházeli zde totiž mimořádně pestrý svět horské květeny v jinak chudé okolní hercynské přírodě.

V 1. polovině 19. století v Krkonoších botanizoval význačný sběratel a botanik, hrabě Kašpar Maria Šternberk, jeden z iniciátorů a zakladatelů Národního muzea v Praze. Je v botanické literatuře uváděn jako pravděpodobně jeden z prvních, kdo v Malé Sněžné jámě na slezské straně Krkonoš nalezl a sebral pro herbář lomikámen sněžný (Saxifraga nivalis). Hrabě Šternberk, který se zabýval detailním studiem evropských lomikamenů, musel dobře vědět, jak pozoruhodný nález učinil. Areál rozšíření lomikamenu sněžného, jednoho z asi 350 druhů rodu lomikamenů, totiž pokrývá sever Eurasie a Severní Ameriky. Malá Sněžná jáma tak představovala první vysloveně středoevropské naleziště tohoto vzácného druhu. Nejbližším místem je až bezmála 1 400 km vzdálené pohoří Snowdonia v západním Walesu. A tak se začala rodit popularita Malé Sněžné jámy. Postupně ji navštívili mnozí význační čeští, slezští a němečtí botanici a většina z nich zatoužila mít herbářový doklad tohoto glaciálního reliktu. Naneštěstí pro lomikámen sněžný. Ten totiž neoplývá pro většinu lomikamenů obvyklým polštářovitým vzrůstem (typickým například pro lomikámen vstřícnolistý, který zde také roste), ale tvoří jen jednotlivé listové růžice, roztroušeně osídlující skalní štěrbiny. Nezodpovědní sběratelé tak v průběhu dvou minulých staletí stačili krkonošský botanický skvost kriticky ohrozit.

Ze Sněžných jam tak lomikámen sněžný putoval do botanických herbářů na různých místech Evropy. Nemalým dílem se na tom podílela i významná osobnost krkonošské botaniky, paní Josefína Kablíková (1787–1863), honosící se přezdívkou kněžka krkonošské flóry. Byla dcerou vrchlabského továrníka Davida Ettela a náplní jejího života se postupně stala botanika. V roce 1806 vstoupila do svazku manželského s magistrem farmacie Vojtěchem Kablíkem, který krátce předtím zakoupil vrchlabskou lékárnu. Dům ve spodní části Krkonošské ulice ve Vrchlabí, kde stále funguje lékárna Devětsil, se záhy stal významným centrem tehdejšího, nejen vrchlabského kulturního a společenského života, v němž oba manželé hráli podstatnou roli (podrobně viz článek J. Švece, Krkonoše 2/1972). Josefína Kablíková byla pilnou sběratelkou a její vysoce kvalitní herbářové položky byly velmi ceněny. Spolupracovala např. s Botanickým ústavem P. M. Opize v Praze. Různým evropským vědeckým institucím postupně rozeslala téměř 100 000 herbářových položek.

Vojtěch Kablík se mimo jiné věnoval přírodovědným bádáním a ve vrchlabské lékárně tak vznikl i přírodopisný kabinet s rozsáhlými sbírkami botanickými a zoologickými, kde se scházeli mnozí krkonošští badatelé. Toto období a všestranné aktivity manželů Kablíkových mají pro obě části našeho vyprávění důležitou roli. Mezi jejich častými hosty byli např. J. E. Purkyně a zejména Antonín, Josef, Quido a Amálie Mánesovi, příbuzní Kablíkových. Z roku 1848 pochází obraz Quido Mánesa – Josefína Kablíková u Sněžných jam. Paní Josefínu, sbírající tamní flóru, na něm doprovází Antonín Fierlinger, lékárenský pomocník Kablíkových, pozdější majitel lékárny a starosta města Sobotky. Mladý pán (mimochodem praděd Zdeňka Fierlingra, českého levicového politika) má na obrazu na zádech krosnu s balíkem herbářových položek. Těžko říci, zda ještě téhož dne sestoupila paní Josefína do Sněžných jam, avšak herbářové schedy v mnoha evropských botanických sbírkách svědčí o jejich častých návštěvách a sběratelské činnosti na této významné středoevropské lokalitě.

Přítomnost a budoucnost lomikamenu sněžného

Vedle nesporných zásluh na poli krkonošské botaniky se Josefína Kablíková spolu s dalšími sběrateli nejspíše podílela na oslabení populace tohoto glaciálního reliktu, neboť sběr jedné růžice znamená téměř jistý zánik postiženého jedince. Josef Šourek v roce 1959 nalezl v Malé Sněžné jámě necelých deset jedinců, později byl lomikámen sněžný považován za pravděpodobně již vyhubený. V roce 1980 jsem měl poprvé pří­ležitost tuto lokalitu navštívit. Bylo to za husté mlhy, v níž členové malé botanické expedice z Univerzity Karlovy zoufale hledali, kde se vlastně v rozlehlých Sněžných jamách nacházejí. Teprve pověstně pestrá květena signalizovala, že už jsme blízko Čedičové rokle. Tehdy jsme nalezli jen několik rostlin lomikamenu sněžného, což mě utvrdilo v odhodlání udělat pro záchranu takové rarity možné i nemožné. Jako pra­covník Správy KRNAP jsem měl dobré vztahy s kolegy z KPN, a tak jsem záhy získal velmi prominentní povolení ve Sněžných jamách pracovat a přispět k záchraně ohrožených druhů. Velmi šetrně jsem tehdy odebral několik zralých semeníků lomikamenu sněžného ze skalní stěny a díky úsilí pracovnic genofondové banky H Správy  KRNAP se ve Vrchlabí podařilo vypěstovat několik desítek rostlin tohoto v Krkonoších kriticky ohroženého druhu. Jejich pozdější transport a výsadby na různá místa Čedičové rokle by stály za samostatné vyprávění. Přes veškeré úsilí a značná bezpečnostní rizika byl však výsledek docela žalostný – z několika desítek vysazených rostlin se jich ujalo jen několik a ty nadále strádaly přirozenou destrukcí zvětralé čedičové stěny a další nepřízní vysokohorského prostředí. Každopádně to bylo zjištění, že tudy cesta nejspíše nevede. Připomínalo to rozpačité výsledky dlouholetých snah botaniků Správy zachránit vymírající populaci koniklece jarního v Čertově zahrádce (viz K+JH 8/2011). To všechno mi běželo hlavou, když jsem mnohem později poprvé spatřil původní hojné populace tohoto lomikamenu ve Snowdonii a v severošvédském Abisku. Jakou cestu však zvolit k jeho záchraně na unikátní lokalitě ve středoevropských Krkonoších?

Polští kolegové posléze přišli na jiné řešení. V botanické zahradě Vratislavské univerzity vyzkoušeli pěstování nových rostlin z tkáňových kultur a ze vzorků jedinců z Malé Sněžné jámy dokázali vyprodukovat dospělé rostliny, které dobře prosperovaly a kvetly. Tak se postupně podařilo napěstovat desítky geneticky čistých rostlin z původní populace. Když jsem loni viděl v genetické bance Správy KPN v Sobieszowě půllitrovou sklenici naplněnou v bance sebranými semeny a několik tisíc mladých vypěstovaných rostlin lomikamenu sněžného, přestal jsem mít o lomikámen obavy. Pár dní nato jsme při společné pochůzce s oběma řediteli krkonošských národních parků stáli na hraně Sněžných jam a dalekohledem pozorovali podezřelá individua, která se v Čedičové rokli pohybovala navzdory striktnímu zákazu vstupu kohokoli do této botanické klenotnice. Jeden telefonní hovor však záhy prokázal, že se jedná o pracovníky Správy KPN, kteří rozhazovali obsah výše zmíněné sklenice a odstartovali tak nejspíše mnohem úspěšnější cestu k záchraně lomikamenu sněžného v Krkonoších.

Přelétavý relikt krkonošské tundry

Nejenom severské rostliny, ale i početná živočišná osádka dokázala na hřebenech Krkonoš vzdorovat tisíce let od skončení poslední doby ledové. Vedle několika druhů hmyzu do této kolekce starousedlíků patří i kulík hnědý (Charadrius morinellus), středně velký pták z čeledi kulíkovitých, který je běžným zástupcem avifauny skandinávské tundry. Je to tažný živočich, který po vyhnízdění opouští severská teritoria a putuje hluboko na jih, na zimoviště v severní Africe, odkud se na jaře vrací. Na takové tahové cestě jedním či druhým směrem se nacházejí Krkonoše, ale i další středo­evropská pohoří, kde se v minulosti kulík hnědý pravidelně nejen krátkodobě zdržoval, ale i hnízdil. Jeho relativně početná populace osídlovala tundru na hřebenech východních i západních Krkonoš ještě koncem 19. století, avšak na zemi a v travnaté kamenité tundře hnízdící ptáci byli předmětem nemístné pozornosti zdejšího obyvatelstva. Krkonošské kulíky lidé jednoduše vyjedli. Lovem dospělých ptáků a sběrem vajec si totiž obohacovalo jídelníček krkonošské panstvo i chudí horalé, zejména pasáci dobytka.

Výskyt kulíka v počtu desítek hnízdících ptáků uvádějí zoologické zprávy ještě začátkem 20. století. Poslední prokazatelné hnízdění bylo pozorováno 30. června 1946 na Luční hoře (je to zřejmě jedno z nejcitovanějších dat v české ornitologické literatuře). Velmi podrobně vylíčil své tehdejší zážitky zoolog Josef Mařan v časopisu Sylvia, když onoho dne v doprovodu profesora Kodyma a členů jeho rodiny pozorovali klasické chování hnízdícího samce, který předstíral zranění křídla, poskakoval kolem a snažil se tak odlákat vetřelce od snadno dostupného místa hnízdění. V travnaté kamenité tundře je totiž hnízdo pro člověka prakticky nepostřehnutelné. Pro vzdělané přírodovědce to však byl naopak signál k hledání hnízda nebo mláďat, což se posléze podařilo. Ale za jakých okolností! Dvě ze tří čerstvě odchovaných mláďat se na útěku z hnízda přilepila do asfaltu na střeše nedalekého bunkru! Po jejich opatrném vyproštění a očištění se mláďata v doprovodu dospělého samce vzdálila (u kulíka na snůšce sedí a o vylíhnutá mláďata se stará samec!) a snad ono setkání i přežila. To byl na dlouhá léta poslední záznam hnízdění kulíka hnědého v Krkonoších. Tady je však účelné připomenout zmíněného Antonína Fierlingra z Vrchlabí. Vedle profese lékárníka to byl totiž i vášnivý lovec. Jemu se nejspíše oprávněně přisuzuje značná míra viny za dlouhodobé decimování krkonošských populací kulíka hnědého. O jeho střelecké vášni svědčí i to, že – dle rukopisné poznámky Fričovy v jeho výtisku Obratlovců země české – během jediného dne střelil 17 kulíků hnědých a vybral 30 vajec! Údaj slouží spíše jako doklad o bývalé hojnosti tohoto ptáka v Krkonoších. Kulíky však Fierlinger střílel mnohokrát. Jeho trofeje obohatily i přírodopisné sbírky školních kabinetů v Dolním Bousově a v Sobotce, kde později starostoval. Manželé Kablíkovi i jejich přítel Antonín Fierlinger jsou tak prazvláštní shodou okolností propojeni s životopisy obou protagonistů našeho vyprávění.

Novodobé osudy kulíka v Krkonoších

Poválečné pozorování dr. Mařana bylo na dlouhou dobu posledním záznamem o prokazatelně úspěšném hnízdění kulíka hnědého v Krkonoších. Dlouhá léta nebyl v krkonošské tundře vůbec pozorován, až ve druhé polovině 20. století se objevily opakované zprávy o jeho výskytu (nikoli hnízdění), nejspíše při pravidelném tahu ze severních hnízdišť. V 70. letech se tehdejší ředitel Správy KRNAP ing. Jiří Svoboda rozhodl podpořit reintrodukci některých původních krkonošských živočichů a vedle bohužel neúspěšné snahy o návrat tetřeva hlušce do horských smrčin Krkonoš byl na seznamu i kulík hnědý. Dnes již nežijící významný krkonošský ornitolog Petr Miles tehdy pilně připravoval velký projekt leteckého transportu snůšek vajec ze skandinávské tundry do Krkonoš. Byla to za totalitního režimu práce téměř sisyfovská, avšak na jejím konci byly úspěšně zdolány veškeré administrativní překážky a dohodnuty potřebné podmínky pro rychlý letecký převoz snůšek vajec ve speciálních boxech, a to přímo v kabině pilotů linky ČSA. Kolem technických detailů, jak bezpečně křehká vejce transportovat, existuje mnoho humorných příběhů, jejich vyprávění se však hodí spíše do pánské společnosti. Kolega Miles byl však vždy ochoten je v důvěrném kruhu přátel a příznivců krkonošské vědy dávat k dobru a pobavení. Projekt se nakonec neuskutečnil pro byrokratické přístupy některých úředníků na nadřízeném Ministerstvu kultury.

Teprve po sametové revoluci jsme měli příležitost kulíka hnědého i kulíka zlatého opakovaně pozorovat při cestách do jejich severské domoviny v národních parcích Dovrefjell, Jotunheimen či Abisko. To už ale byl doslova na spadnutí spontánní návrat kulíka hnědého na krkonošská hnízdiště. Jeho výskyt byl opakovaně pozorován a v 90. letech 20. století a několikrát i v posledních letech se konečně podařilo zaznamenat i jeho úspěšné vyhnízdění v prostoru lišejníkové tundry na hřebenech východních Krkonoš. Je to veliký comeback, který až neskutečně podpořil výjimečnost prostředí krkonošské, resp. sudetské arkto-alpínské tundry a zdůraznil nezbytnost přísné územní ochrany tohoto v celoevropském kontextu unikátního prostředí.

Zdroj: http://krkonose.krnap.cz, 30. července 2012