LES
AKTUÁLNĚ

Pojem biodiverzita zahrnuje rostliny, zvířata, prostředí, kde rostou a žijí, a pestrost jejich vztahů. Diverzita lidské řeči a vůbec schopnost mluvit je něco podobně úžasného. (I když i tato vlastnost nám byla dána na základě mutací několika genů, které můžeme jinak najít třeba i u myší nebo u šimpanzů. Jedním z nejdůležitějších výsledků bylo to, že se nám posunul hrtan níže než ostatním tvorům, čímž se zvětšil rezonanční prostor v našich ústech a umožnil nám lépe artikulovat. Také se díky tomu můžeme snadněji udusit, ale tím se teď nebudeme trápit.) Jazyk se v mnohém chová jako živočišný druh. Vyvíjí se, ať už předvídatelně, někdy spíše chaoticky a živelně. Mění se jeho struktura, přizpůsobuje se nové době, přejímá cizí prvky… Často také, stejně jako mnoho živočišných druhů, vymírá. (A mimochodem, schopnost mluvit je jedna z mála věcí, která člověka odlišuje třeba od zmíněného šimpanze.)

Chtěla bych zde na několika příbězích poukázat na to, jak se svět přírody a svět jazyků přirozeně prolíná a proč je důležité zachovat diverzitu nejen v přírodě, ale právě i v jazycích.

A začnu vcelku nepoetickým dobytkem. Ať už tady na horách, nebo ve vesnicích obecně, byl dobytek pro člověka jednou z nejdůležitějších „věcí“, kterou vlastnil. Tento význam odráží i samotné slovo dobytek. Je odvozeno od slovesa dobýt a jeho původním významem byl obecně „majetek, nabyté jmění“, ostatně v srbštině slovo dobítak znamená „zisk, výhru“. Slovo tedy samo o sobě svědčí o tom, že dobytek tvořil hlavní součást jmění. Ještě lépe nám význam těchto zvířat demonstruje slovo skot, které se do slovanských jazyků dostalo přes jazyky starogermánské, kde se používalo zejména ve významu „peníze,“ případně „daň“, a v němčině nám český skot dodnes připomíná slovo Schatz neboli „poklad“.

Takový poklad bylo potřeba chránit před vším zlým. Praktickou pomůcku nám představuje kronika zaniklé obce Sklenářovice: „Ropucha, kterou chytíme před svatým Jiřím a živou uvážeme do plátna a zavěsíme nad vrata vedoucí do stáje nebo chléva, zahání zlé síly.“1 Od neštěstí, pohrom a zlých sil mohly lidem pomáhat i naprosto běžné věci, které měli všude kolem sebe. Třeba taková, botanikové prominou, vcelku obyčejná rostlinka netřesk. Ten často rostl na doškových střechách a lidé věřili, že jim díky ní do domu neuhodí blesk, zkrátka že do ní „netřeskne“ – podle této vlastnosti pak tuto rostlinku i pojmenovali.2
     Dobrou obrannou strategii člověk našel i proti hmotnějším nepřátelům, třeba proti medvědovi. Původní výraz pro toto nebezpečné zvíře byl úplně jiný (zachoval se např. v lat. ursus). Lidé ale měli strach, že nazývají-li toto zvíře jeho pravým jménem, zároveň je přivolávají. Proto toto slovo přestali používat a nahradili jej právě slovem medvěd, tedy „ten, který jí med“. Těžko říci, jestli to fungovalo, nicméně určitou souvislost můžeme najít ve zvyku, který je nám vlastní dodnes, a sice „raději o tom nebudu mluvit, abych to nezakřikl“, což vlastně znamená „Pokud o tom budu mluvit, tak to může dopadnout špatně“.

Nebo si vezměme přání „Zlom vaz!“ Většina z nás jej používá poměrně často a jistě se jím na naše blízké nesnaží přivolávat pohromu, ale pravý opak. Důvod je stejný jako v předchozích případech. Ale vězte, že na počátku tohoto rčení opravdu stojí přání úspěchu a požehnání. Jak to? Tentokrát musíme projít cestou, která začíná v hebrejském hazlachá „štěstí“ a b`rachá „požehnání“. V jazyce jidiš, tedy v jazyce Židů, kteří ve středověku přišli do Evropy, pak získalo podobu hazlóche en bróche. Němci toto přání převzali i do své řeči. Zachovali ale jen přibližnou zvukovou podstatu slov, významu totiž nerozuměli. A tak je přizpůsobili slovům, která v němčině běžně používali. Tedy právě slovům Hals „krk“ und Beinbruch „zlomená noha“. A nové rčení Hals- und Beinbruch (které pak čeština v podstatě doslova přeložila jako Zlom vaz!) bylo na světě. Jeho obecnému rozšíření napomohla právě ona výše zmiňovaná pověra. Je to pozoruhodné. Abychom se při analýze tohoto českého rčení dostali až k jeho kořenům, musíme zapojit další tři jazyky. Jazyková diverzita se zde ukazuje jako plně funkční a užitečný prostředek.

A stejně je tomu i v případě biodiverzity v oblasti rostlin a zvířat – nestačí chránit a starat se pouze o jednotlivé ohrožené druhy. Vždy je potřeba důkladně pečovat i o prostředí, ve kterém se tyto druhy pohybují, případně rostou. Snažit se zachovávat co největší pestrost, která podle mínění mnohých přírodě svědčí mnohem víc než jakákoliv unifikace.

Pojďme ale zpět ke konkrétním příkladům v oblasti jazykové. Opustíme již svět zlých sil a podíváme se, jak je to s tím avizovaným strakapoudem alias ťuhýkem. Kdo je tedy ten strakapoud? Logicky se nabízí „pták, který je strakatý“. Ano, dnes tomu tak je, ale dříve to bylo úplně jinak. Původní tvar ve staročeštině strakopud (rusky sarakapúd, slovensky a dodnes i v některých moravských nářečích strakoš) odkazuje na něco jiného, a sice na „ptáka, který pudí, zapuzuje straky“. To by u strakapouda nebylo asi nic tak zvláštního, avšak u ptáka velikosti ťuhýka (větší vrabec), tedy mnohem menšího, už asi ano. A právě slovem strakopud se dříve označoval pták, kterého dnes známe pod jménem ťuhýk (samo slovo ťuhýk je původu zvukomalebného a dříve se jím označoval sýček, tedy pták z rodu sov, ale k tomu se dostaneme později). Tento pták, tedy dnešní ťuhýk, je hlavně v době hnízdění velmi agresivní a opravdu si troufne i na velké straky. Dobrou zbraní je mu i jeho ostrý zobák, kterým si trhá potravu – různé brouky, drobné hlodavce, savce, občas i drobnější ptáky. Ne nadarmo se mu tedy německy říká der Würger, „vrah, rdousič“ nebo der Neuntöter, „ten, který jich devět zabil“. V lidové češtině se pro ťuhýka používají i výrazy masojídek nebo napichováček (to, co nespotřebuje, si ukládá do „spižírny“ – napichuje na trny keřů).

A proč se tedy tak výstižné pojmenování tohoto ptáka (tedy strakopud) přeneslo na ptáka z rodu datlovitých, tedy dnešního strakapouda? Patrně tomu tak bylo pod vlivem němčiny, která má pro strakapouda název der Buntspecht, „strakatý datel“. Původní význam českého slova strakapoud se tak zaměnil – ze straky se stal strakatý, -poud bylo nově chápáno jen jako koncovka. Takový vývoj potkal velké množství slov, své by vám o tom mohl říct třeba ledňáček3.

Ještě vám ale dlužím vysvětlení vztahu sýčka a ťuhýka. Samotné slovo sýček odbudeme jednoduše – je zřejmě převzato z ruského syč – „sýček“. V některých východomoravských nářečích se ale pro sýčka i dnes používá výraz ťuhýk. A například Josef Jungmann používal slovo ťuhýk jako označení jak pro strakapouda, tak pro ťuhýka. Asi to působí trochu zmateně – jenže takové to vlastně i doopravdy je a hlavně bývalo. A dlouho to nikomu nijak zvlášť nevadilo. Jak je to možné?

Jak jsem již zmínila, je slovo ťuhýk původu zvukomalebného. Takové označení je však často pouze přibližné a z povahy věci nepřesné. Zvířata, ptáci apod. vydávají různé zvuky, z nichž si lidé jeden, případně i více vybrali a upravili podle svého jazyka, případně i regionálně podle nářečí. Uvědomme si, že dříve lidé svůj kraj opouštěli jen velice výjimečně, a proto mohly být rozdíly v mnoha případech značné. Dnes, kdy je společnost velmi mobilní, se obecně rozdíly mezi nářečími velice rychle stírají. Mohlo se tedy stát, že se v jednotlivých regionech konkrétní názvy používaly pro různé druhy, nebo že svého původního majitele opustily a přešly k jinému. To se týká i našeho případu ťuhýk versus sýček. Sýčci (dříve tedy pod označením ťuhýci) podle lidí ťuvíkali, ťujíkali, případně kulichali. Jejich hlas byl popisován jako: „kuvit-kuvit, puijit-puijit“ apod.4 Nicméně podobnými zvukomalebnými výrazy byl označován i hlas dnešního ťuhýka (např. podle přírodovědce Alfreda Brehma (1829–1884): „truil-truil, truü-truü), což tedy vedlo k tomu, že se jedním výrazem označovalo více druhů.

Takové prolínání názvů je možné v nářečích a při běžné mluvě, nicméně pro přesnou systematizaci bylo potřeba zavést v pojmech určitý řád. A to v našem případě definitivně vyřešil Jan Svatopluk Presl (1791–1849), jeden z hlavních tvůrců českého odborného názvosloví. Přenesl jméno ťuhýk definitivně pouze na rod Lanius (tedy na dnešního ťuhýka). Slovem strakapoud se označoval pouze onen datlovitý pták (tedy strakapoud), kterého pod tímto označením známe i dnes. A na „posla špatných zpráv“ zůstalo označení sýček. Už je tedy jasné, jak se z ťuhýka stal strakapoud?

V některých slovech se spojuje krása onoho slova „an sich“ s pozoruhodnou historií sahající až do dávné doby předindoevropské. To se týká třeba krásného slova jablko, jabloň, stromu a ovoce, které nás naším životem provází od pradávna. A týká se to nejen samotného ovoce, ale i jeho názvu. U něj se podle některých hypotéz uvažuje o praevpropském původu, což by znamenalo, že do indoevropského prajazyka se dostal z jednoho z jazyků používaných v Evropě ještě před příchodem indo­evropských kmenů a v jednotlivých jazycích se pak používá dodnes. A co se týče zvukové podoby? Dovoluji si zde citovat z krásné knihy Čeština poklepem i poslechem, kterou napsal Pavel Eisner (1889–1958), velký filolog, překladatel, literární vědec, publicista a básník. Od malička byl bilingvní, to znamená, že uměl stejně dobře německy i česky, a v této knize představil slova, která mu připadla zajímavá. Každému tuto knihu vřele doporučuji. A co tedy napsal o jabloni?

„To je ovšem velmi krásné slovo … je tak krásné proto, že je v ideální rovnováze mezi poetičností a prostnou přirozeností. To již jeho sestra „broskvoň“ je o znamínko příliš vybraná, příliš poetická… Krásná je i zdrobnělina „jablůňka, jabloňka – sama duše venkovských sadů na gruntech je v tomto slově. Do třetice krása je i přídavné jméno „jabloňový, jablůňkový.“ Cítíte teď taky tu krásnou vůni jabloňových květů a letních a podzimních jablíček (případně maminčina taženého štrůdlu)?

Takto by se dalo pokračovat donekonečna. A to stále mluvím jen o češtině. Spoustu podobných a neméně zajímavých a krásných jevů můžeme najít prakticky ve všech jazycích! Cílem tohoto článku ale rozhodně není vy­jmenovávat lingvistické lahůdky. Na začátku 21. století se ve světě mluví více než 5 000 jazyky. (Je ale také dost pravděpodobné, že je jich mnohem víc, pouze je neznáme, což je případ i mnoha druhů rostlin a zvířat). Podle některých odhadů bude za 100 let 90 procent jazyků mrtvých nebo umírajících. Vadí to něčemu? Mnoho lidí vám řekne, že existuje spousta důvodů pro to, abychom ve světě mluvili jedním, dvěma jazyky. Na děti mluvíme anglicky málem již v době jejich prenatálního vývoje. Uvědomme si ale, že když nějaký jazyk zanikne, přichází tím člověk i o kus paměti, o kus vztahu k prostředí, ve kterém žije. Tento vztah je svou povahou nehmotný a poměřovat jeho ztrátu třeba z ekonomického hlediska je patrně ještě složitější než vyčíslovat hodnotu přírody, respektive její ochrany. Nepochybuji o tom, že je velmi výhodné mít jazyk, kterým se můžeme domluvit s kýmkoliv na světě (a bavit se tak s ním třeba i o krásách jeho rodného jazyka). Ale rozhodně to nestačí! Snad se mi na těch několika příkladech podařilo alespoň trošku přiblížit a vysvětlit, proč je důležité a hlavně také krásné rozvíjet a poznávat jazyky, jejich historii, a nedovolit převládnout jednomu nad ostatními. Zkrátka zachovat diverzitu jak v oblasti přírody, tak v oblasti jazyků.

A tak tedy: všem netřeskům, strakapoudům, medvědům, krávám a motýlům, všem loukám, horám… a všem jazykům a lidem, kteří je s láskou používají, přeji zlomte vaz!

Vysvětlivky:

1- Temné síly, např. čarodějnice, pronikaly do stájí a chlévů často a mohly způsobit pěknou paseku, třeba uhranout krávy, případně zkazit mléko apod. A jak se dovnitř dostaly? Velice jednoduše, třeba proměněné za motýly. Motýly bylo možné v těchto prostorách často najít, jak sedí na nádobách s mlékem nebo smetanou, dosvědčuje to i např. německý název pro motýla: der Schmetterling (Schmetten – převzato z českého nářečního označení pro smetanu), případně nářeční der Molkendieb – „zloděj mléka“, názorné je i anglické slovo pro motýla: butterfly (butter – „máslo“, fly – „moucha“). Pověry, že právě v motýlech sídlí čarodějnice, nebo duše zemřelých, opravdu existovaly. Dodnes létají např. v ruských bábočkách (rus. бабочка – „motýl“ je zdrobnělinou ke slovu баба, „baba“). Do češtiny bylo toto slovo převzato pro konkrétní druh motýla – babočku.

2- K rostlinám, které měly chránit před hromy a blesky, patřil i chřest (další tzv. hromové koření), jehož původní tvar ve staročeštině byl asi nechřěst. Pravděpodobně pro odlišení od netřesku byla předpona postupem času vynechávána. V této souvislosti je zajímavé zmínit, že některá slova existují v obou variantách, tedy s předponou ne- i bez ní, a přesto mají stejný význam, např. svár – nesvár.

3- Slovo ledňáček vzniklo podle němec. slova pro ledňáčka: der Eisvogel – „lední pták, pták ledu“, což se vztahuje k jeho vlastnosti lovit i třeba v napůl zamrzlých potocích. Stará podoba jména tohoto ptáka je ale ísarnvogal – „železný pták“ a vztahuje se ke kovově lesklému zbarvení křídel. V novodobé němčině je slovo Eisen (ve staré němčině ísarn) – „železo“ velmi podobné slovu Eis – „led“, proto mohlo dojít ke změně motivace pojmenování tohoto ptáčka.

4- Existují krásná rčení jako: „Už ťuvíkají k smrti kalúsi.“ (Kalousi spolu se sýčky patří do řádu sov.) Nebo: „Kulicháním vítá sejček příchozího na hřbitov.“ Sýčci byli tedy chápání jako poslové špatných zpráv (určitě jste sami mnohokrát použili obrat: „Nesejčkuj!“), případně i smrti, viz např. jeden z německých názvů pro sýčka: der Totenvogel, „pták smrti“.

Zdroj: http://krkonose.krnap.cz/, 16. července 2012