Dědictví krkonošských hospodářů. Jak se měnila péče o horské louky
Krajina Krkonoš je známá svéráznou mozaikou horských lesů a bezlesých lučních enkláv s pozoruhodnou architekturou dřevěných roubených staveb. Je svědectvím dlouhodobé historie osídlování našich nejvyšších hor, svědectvím znalostí, citu, píle a pokory našich předků. Vyklučili lesy a na vzniklých holinách začali hospodařit. I když zmenšili celkovou rozlohu krkonošských lesů, zůstalo jich tady stále dost, vždyť i dnes pokrývají přes 80 % rozlohy hor. Po hospodaření našich předchůdců nám tady zůstalo pozoruhodné dědictví v podobě pestrých horských luk. Byť jsou výtvorem člověka, tvoří významnou součást biologické i kulturní rozmanitosti krkonošské krajiny. V osudech krkonošských luk se však zrcadlí i nejrůznější změny, kterými člověk v nedávných desetiletích procházel ve svém vztahu k horské krajině.
Zlaté počátky
V průběhu éry budního hospodářství v 17. až 19. století člověk pronikal čím dál výše do hor a na odlesněných plochách pásl dobytek a travařil. Z generace na generaci se přitom dědily nejrůznější praktiky, které horalé používali s cílem optimálního využívání horských luk. Neměli žádné odborné vzdělání, a přesto dokonale znali úživnost a další vlastnosti svých nebo propachtovaných pozemků. Dobře věděli, kolik kusů hovězího dobytka, koz nebo nebo koní mohou chovat, kde pást, kde kosit a sklízet seno, jak a čím přihnojovat, která místa vysušit a na která naopak vodu přivést důmyslným systémem mělkých povrchových příkopů. O budaření krkonošských horalů jsou napsány desítky knih a odborných pojednání a věřte, že je to čtení velmi zajímavé a poučné. Přibližuje nám zlatou éru pověstných krkonošských květnatých horských luk. To vše platilo až do nešťastných válečných let, kdy pravidelná péče o horské louky utrpěla jednak v průběhu vlastní války, kdy bylo hospodaření na horách utlumeno, ale zejména v důsledku následného poválečného masového odsunu německého obyvatelstva z Krkonoš. Jakkoli byl, je a bude tento krok interpretován nejrůznějšími způsoby, pro krkonošskou krajinu znamenal jednu z největších křivd, které na ní člověk spáchal.
Draze vykoupené omyly
Pravidelná péče o louky totiž na mnoho let skončila a přerušily se tradice předávání staletých zkušeností. Noví vlastníci či nájemci až na výjimky většinou neznali, co, kdy a jak na horských loukách kolem bud činit a na stavu svěřených pozemků se to začalo velmi rychle projevovat. Na nekosených plochách se šířily plevelné druhy, druhové bohatství horských luk se zmenšovalo, enklávy začaly postupně zarůstat náletem dřevin a neudržovaný vodní režim vedl na mnoha enklávách k zamokření a jejich znehodnocení. Z horských enkláv zmizel dobytek, základní motiv a hybná síla ve složitém systému vztahů mezi půdou, rostlinami, dobytkem a jeho majiteli. Byla to éra socializace našeho zemědělství, většina prostředků a činností se soustředila mimo horská území a louky na horách pustly. Řadě lidí z nejrůznějších institucí však přišlo líto, že jsou stovky a stovky hektarů dříve krásných luk nevyužity, a tak vznikly plány na jejich zalesnění. V Krkonoších postupně došlo k osázení mnoha ploch, jak jinak než smrkem, který byl pro svůj rychlý růst považován za vlajkovou dřevinu tehdejšího lesnictví. Starší generace ještě pamatuje na velkolepé zalesňovací brigády, při nichž se během asi 15 let vysázely miliony smrkových sazenic na horské louky v masivu Rýchor, Suchého dolu, Albeřic a Sklenářovic, ale i v okolí Harrachova, Rokytnice a v oblasti Vítkovic. Bylo tak založeno téměř 1 700 hektarů smrkových monokultur s vtroušeným modřínem, olší a bukem. Mladé porosty silně trpěly červenou hnilobou a byly poškozovány ohryzem zvěří.
Bohužel zanikly hektary krásných horských luk a niv a Rýchory jsou pádným svědectvím veskrze škodlivých dopadů této éry na nelesní ekosystémy Krkonoš. Správa KRNAP měla snahu zachránit alespoň něco z pověstného bohatství rýchorských luk, které zpestřovaly lilie, arniky, hořce, sasanky, kýchavice, violky a další skvosty horské květeny. Po dlouhá léta její pracovníci organizovali mládežnické brigády, jejichž účastníci zalesněné louky znovu odlesňovali. Byla to sisyfovská práce, neboť přírůsty smrku na dobrých zemědělských půdách byly obrovské a likvidace dřevní hmoty rok od roku náročnější. Zachránit se podařil jen malý zlomek někdejší chlouby Rýchor.
Ve vyšších polohách Krkonoš se na rychlé degradaci horských luk podílely samotné ochranářské předpisy (zákon o ochraně přírody č. 40/1956 Sb.) i první statut Krkonošského národního parku. Tehdejší zákonné normy totiž na loukách v chráněných územích nepřipouštěly pastvu ani jiné lidské zásahy, například kosení. Bylo to hrubé nepochopení významu péče o taková chráněná území, která vznikla právě díky citlivé činnosti našich předků – což je většina lučních rezervací. Teprve později se při pravidelných revizích stavu rezervací začalo stále častěji zjišťovat, že předmět ochrany – nejrůznější chráněné či ohrožené druhy rostlin – z rezervací mizí. Pochopitelně, protože mnohé z nich vyžadují ke svému životu i jistý stupeň zraňování půdy, odstraňování stařiny, náletu dřevin, tedy jistou disturbanci (narušování), kterou zajišťuje právě pasoucí se dobytek či volně žijící zvěř (v mnoha případech i požár) nebo i člověk s kosou nebo drobnou mechanizací. Bylo to období velkých svárů mezi striktními ochranářskými úředníky a přírodovědci, než zvítězil zdravý rozum a v rezervacích se pracně začal obnovovat tzv. pastevní management, skot, kozy, ovce, ale například i systém řízeného občasného vypalování některých typů chráněných území. V případě Krkonoš však ono období předznamenalo velké problémy s pozdějším prosazovaným návratem tradičního hospodaření na horských loukách. Během velkého boomu cestovního ruchu došlo totiž ve druhé polovině 20. století k zásadním změnám charakteru využívání horských bud a z nepoužívaných stájí a hospodářských částí budov vznikaly lyžárny, klubovny, jídelny či další pokoje. Dodnes se na tyto problémy naráží při prosazování různých rozvojových aktivit (éra budování hromadných seníků na uskladňování sena, horských rodinných farem či doplňkového zemědělského hospodaření na některých boudách).
Socialistická velkovýroba
V 70. a 80. letech minulého století přišlo do módy budování velkých pastevních areálů, kde se pásla mnohasetčetná stáda hovězího dobytka, zejména jalovic. Ty tam byly tradiční krkonošské červinky – původní skot, který se na zdejších horských loukách pásl. Krkonoším se bohužel tato mánie socialistického zemědělství nevyhnula, a tak se na úpatí i ve středních polohách hor začalo s pastvou stovek jalovic nejrůznějšího genetického původu. Velkochovům se musela v řadě případů podřídit struktura horské krajiny (likvidace krajinářsky cenné volně rostoucí zeleně na kamenných hraničních snosech), na řadu přišly meliorace, scelování pozemků a především dlouhodobé přehnojování přirozeně chudých či jen středně výživných luk, ale i obnova drnu nejrůznějšími osevními směskami travin. V Krkonoších to postihlo zejména Albeřice a Lysečiny, Sklenářovice, Dolní a Horní Malou Úpu, krajinu kolem Babí, Lánova, Vítkovic nebo Rokytnice a Sklenařic. Na „žírných“ loukách se potulovala velká stáda dobytka, ale ten – kupodivu! – stále ne a ne splňovat představy mohutné masné produkce. A tak se znovu přihnojovalo a osévalo a tak pořád dokola, než z krásných a druhově pestrých podhorských a horských luk vznikly botanicky i pícninářsky nesmírně chudé louky, které se sice ladně vlnily v horském větru, ale dobytek na nich neprosperoval. Nemluvě o naprosté degradaci půdy a vegetace v místech nocovišť a košárů takových velkých stád. Dodnes jsou takové jizvy v krajině Krkonoš znát.
V oné době proběhla i akce, jejíž následky jsem v roce 1977 vylíčil v Krkonoších v článku Poznámky k jednomu experimentu. Předchozí rok 1976 byl klimaticky extrémní a zemědělce v nížinách i v podhůří náhle postihl chronický nedostatek zelené píce i sena. A tak znovu začaly hlavy některých zemědělských úředníků iritovat velké plochy neobhospodařovaných luk v Krkonošském národním parku. V minulých staletích nebylo nic neobvyklého, že se stáda hovězího dobytka stěhovala na léto z nížin do hor. Tam byl dostatek kvalitních horských luk a vysoká dietetická hodnota píce z nich se prospěšně projevovala i na zdravotním stavu pasoucího se dobytka. Jenže to bylo kdysi, za jiného hospodaření, v jiných ekonomických a tržních dobách.
Pracovníci Státního statku Lánov se v roce 1976 rozhodli, že využijí luční enklávy vysoko v horách a převezou tam stáda jalovic. Po rušných debatách se Správou KRNAP padlo rozhodnutí pást na enklávě Zadních Rennerovek, v nadmořské výšce 1 200 až 1 350 metrů. Tam se jednoho dne objevilo stádo 215 kusů mladého skotu, a i přestože byla pastevní plocha jakž takž oplocena, docházelo k častým únikům zvířat do řízené státní přírodní rezervace Prameny Úpy. Dobytek nocoval bez přístřešku v provizorně ohrazeném místě o ploše asi 50 × 50 metrů, kde bylo též napajedlo a kde byl skot přikrmován. Během měsíčního pobytu tam byla zničena veškerá vegetace na ploše 3 500 metrů čtverečních a půdní profil byl do hloubky 50 cm rozdupán a přeměněn v bahno smíšené s výkaly. Přes četné intervence ze strany ochranářů došlo během léta k obrovským škodám na loukách v rezervaci a následky jsou bohužel patrné dodnes.
Nezapomenu na rozhořčení Vojty Šubrta, cestáře Správy KRNAP a vynikajícího horala, který od války hospodařil na nedaleké boudě uprostřed enklávy. Byl jedním z mála českých poválečných osídlenců, kteří úspěšně navázali na tradice německých horalů. Choval několik kusů krav, staral se o okolní louky a na jejich vzhledu to bylo moc dobře znát. Často jsme spolu rokovali nad hrnkem poctivé kávy ochucené čerstvě nadojeným mlékem, já mu sděloval své názory botanické a ochranářské, on mně zase odhaloval nejrůznější aspekty práce horského hospodáře. Tenkrát byl hluboce nešťastný z toho, co se pod taktovkou státního statku děje na loukách v okolí jeho obydlí a nechápal, proč tomu tak je.
Můj článek, ve kterém jsem kritizoval bezpráví na krkonošské přírodě, měl svou dohru. Kdesi na úřadu vysoce postavených soudruhů v Hradci Králové se prý odehrála debata na téma „co si to ten soudruh Štursa na Správě KRNAP dovoluje, jak může takhle kritizovat naše rozhodnutí…“ Tehdejší místopředseda východočeského krajského národního výboru Jan Pravda však údajně tuto jalovou, leč pro tehdejší dobu typickou rozpravu ukončil rázně: „Tak si ho sem, soudruzi, pozvěte, a když ho přesvědčíte, že nemá pravdu, tak z toho vyvodíme důsledky.“ A bylo po diskusi, nikdo mně na KNV nepozval a za článek už mě nikdo nepeskoval. Nesmyslné škody na Zadních Rennerovkách se ovšem zacelovaly dlouhá léta.
Blýskání na lepší časy
V závěru 20. století se nad krkonošskými loukami ještě prohnala druhá vlna zalesňovací mánie, do které se zapojily odborářské organizace a chtěly, aby členové ROH z celé republiky přispěchali na pomoc při zalesňování ladem ležících luk. Naštěstí k tomu již nedošlo. Byl tady konec století a velké změny roku 1989. Krátce předtím ještě krkonošské louky prošly obdobím, kdy byl sice zájem je kosit, ale na kvalitní seno z horských luk nebyl odbyt. Něco se dovezlo do ZOO ve Dvoře Králové, většinou ale nebyl dostatek peněz na odvoz sena z hor vzdáleným zemědělským firmám. Ekonomika sehrála své. A tak se pracně sklizenou travní hmotou zavážely okraje lesních pozemků nebo různé muldy, a co hůř, hromady sena se i pálily. Trpěly louky, trpěli lidé a řešení bylo v nedohlednu.
Situace se začala mírně zlepšovat až v 90. letech, kdy se pomalu začala znovu vytvářet nesmírně důležitá sounáležitost mnoha majitelů horských pozemků s jejich získaným, navráceným nebo odkoupeným majetkem. Přišly ke slovu dotační programy ministerstev životního prostředí a zemědělství. Za citlivé hospodaření na horských loukách mohli jejich majitelé či nájemci získat nemalou finanční podporu a také vstup do Evropské unie přinesl řadu možností, jak pro péči o louky na území Krkonošského národního parku získat dotace. Jen byrokracie a papírování bylo a stále je příliš mnoho. Ochranářům ze Správy KRNAP tak nezbylo, než trpělivě pomáhat lidem na horách při zdolávání hory formulářů a zejména jim vysvětlovat, jak se o louky starat, kdy a jak často je kosit, aby si zachovaly svou kvalitu, jak nejlépe odstranit náletové dřeviny nebo i invazivní a plevelné rostliny, které se na řadě míst stačily za předchozí desetiletí nepéče silně rozšířit. Také mulčování, staronová zemědělská technologie, která se v závěru minulého století začala na velkých plochách používat, mělo sice některé výhody, ale i hromadu záporů. Ty vedly nakonec k tomu, že louky na území Krkonoš, které získaly statut evropsky významné lokality soustavy Natura 2000 a jsou pod legislativní kuratelou Evropské unie, se nebudou mulčovat, resp. případné mulčování vyloučí možnost získat finanční podporu.
Během dvou století prožily krkonošské horské louky i jejich hospodáři nadmíru bouřlivé události. Nechť je jejich připomenutí prospěšné všem, kteří to s krkonošskou přírodou a krajinou myslí poctivě a váží si nádherného území prvního českého národního parku. Ten bude zanedlouho slavit půlstoletí existence. Půl století hledání cest k citlivému a šetrnému využívání přírodních, historických a kulturních hodnot.
Zdroj: http://krkonose.krnap.cz/, 8. srpna 2012
