LES
AKTUÁLNĚ

Kompletně shrnout znalosti o patogenech a hlísticích parazitujících v lýkožroutech rodu Ips si kladou za cíl vědci zabývající se lesní ochrannou službou.

Jak uvádějí, v současné době bylo popsáno více než 20 druhů patogenů (mikrosporidie, viry, prvoci, zelené řasy) u brouků podčeledi Scolytinae (kůrovci).
“Většina autorů se jimi zabývala především z faunistického hlediska, u většiny patogenů neznáme vlivy na brouky: na vitalitu, fertilitu, letové schopnosti, přezimování atd. Nejpodrobněji popsané druhové složení patogenů má lýkožrout smrkový I. typographus. V Evropě bylo zjištěno deset onemocnění tohoto druhu, u některých dalších druhů jako je například Ips cembrae (lýkožrout modřínový) a Ips amitinus (lýkožrout menší) nemáme dostatečné údaje nebo dokonce donedávna nebyly vůbec žádné,” vysvětlují vědci.

Mikrosporidie (třída hub) a eugregarina jsou široce rozšířeny u společně se vyskytujících lýkožroutů rodu Ips. Infekční hladina patogenů je do jisté míry závislá na populační hustotě hostitelských brouků a času, protože nákaza matečných jedinců kůrovců se může od tvorby snubních komůrek po dokončení vývinu potomstva i ztrojnásobit.
Infekční hladiny patogenů mohou záviset na populačních hustotách lýkožroutů. Při nízkých populačních denzitách se lýkožrouti setkávají s jedinci mimo svůj požerek jen velmi zřídka a spory patogenů tak nemohou být pozřeny s trusem nebo zbytky odumřelých těl (kanibalismem) a infikovat další jedince.

Využití patogenů v obraně proti lýkožroutům je omezené

Jedním z hlavních faktorů ovlivňujících infekční nákazy je podle vědců lesnický management. “Předpokládáme, že díky absenci lesnického managementu a výskytu stresovaných stromů dochází ke shromáždění brouků a tím pádem ke vzniku ohnisek vysokých populačních hustot brouků a s ním spojené intenzivního předávání patogenů,” tvrdí autoři.
Když je hustota lýkožroutů vysoká, mají nedospělí brouci nedostatek prostoru pro zralostní žír a pokračují v žíru skrz protínáním dalších požerků a larválních chodeb. To zvyšuje pravděpodobnost pozření patogenních spor, které byly uvolněny s trusem nakaženého jedince či jeho odumřením a rozkladem v místě požerku – infekční hladina patogenů se navyšuje. Skupiny napadených stromů vytvářejí ohniska šíření lýkožroutů i jejich patogenů, jako je tomu např. na Šumavě.
Naopak infikovaní lýkožrouti v dobře obhospodařovaných lesích jsou více rozptýleni, protože lesníci rychle odstraňují napadené stromy.
S přihlédnutím k předběžným výsledkům celosvětových výzkumů je jasné, že patogeny zatím nejsou schopny dostatečně a úspěšně regulovat populace lýkožroutů rodu Ips. Hlavní příčinou je komplikovaná aplikace v praxi (kultivace patogenů, kryptický způsob života kůrovců, v případě nízkých populačních hustot také téměř nulový přenos patogenů). Patogeny lýkožroutů rodu Ips nebudou v nejbližších letech použitelné jako jedno z obranných opatření proti těmto závažným škůdcům v lesních porostech.

Zdroj: K. Lukášová (Česká zemědělská univerzita v Praze, Fakulta lesnická a dřevařská, Praha), J. Holuša (Výzkumný ústav lesního hospodářství a myslivosti, v. v. i. Patogeny lýkožroutů rodu Ips (Coleoptera: Curculionidae: Scolytinae): review, Zprávy lesnického výzkumu, 57, 2012 (3)