LES
AKTUÁLNĚ

Krkonošské muzeum Správy KRNAP ve Vrchlabí má ve své zoologické sbírce celkem asi tisíc vycpaných ptáků a savců. Spoustu jich můžete vidět v expozicích muzeí a infocenter Správy KRNAP po celých Krkonoších.

Velká část dermoplastických preparátů (nebo lidově vycpanin) ale leží v regálech muzejních depozitářů. Buď jsou v tak špatném stavu, že je momentálně nemůžeme vystavit, nebo jsou to pěkné a nové vycpaniny, které na svou příležitost (novou výstavu) teprve čekají. Je taky několik případů z dávné minulosti, kdy se nám do sbírek dostaly druhy zvířat, které se do žádné krkonošské expozice nebo výstavy nehodí.

Vycpaná zvířata ale v muzeu nejsou jenom kvůli výstavám. Úkolem Krkonošského muzea je pomocí sbírek dokumentovat život člověka a přírodu Krkonoš a sbírky tedy v depozitářích nezahálejí pod nánosy prachu, ale slouží z velké části i ke studiu a výzkumu. Nedávno u nás například byli studenti Fakulty životního prostředí ČZU v Praze a odebírali vzorky tkání ze starých preparátů koroptví. Vyhodnocením DNA z těchto vzorků lze později zjistit, jestli se rozmanitost genetického kódu současných divoce žijících koroptví oproti těm dávným, které jsou dnes vycpané v muzeích, zmenšila, a tedy jestli jsou dnes kvůli tomu náchylnější k vymírání. V době, kdy se historické preparáty koroptví vyráběly a ukládaly do muzea, neměli tehdejší lidé o takových možnostech ani ponětí a kdo ví, co z vycpaných zvířat budeme schopni zjistit za dalších 50 let.

Při své činnosti se muzeum soustřeďuje zejména na tzv. sběrnou oblast muzea. V případě Krkonošského muzea ve Vrchlabí jsou to celé Krkonoše a část Podkrkonoší, přibližně v linii Harrachov–Vysoké n. J.–Hostinné–Trutnov–Žacléř. V minulosti se zvířata do sbírek muzea získávala hlavně lovem. To už dneska není možné, a proto k preparaci (vycpávání) používáme náhodně nalezené uhynulé živočichy podle toho, co nám ve sbírkách zrovna chybí, nebo co je potřeba obnovit. Uhynulá zvířata, která má smysl zařazovat do sbírek, donesená z území sběrné oblasti, jsou v muzeu určena, opatřena co nejpodrobnějšími údaji o nálezci, datu, lokalitě a dalších okolnostech nálezu a potom zmrazena. Několikrát ročně se pak provádí výběr. Jedinci, kteří jsou ve špatném stavu a na zhotovení dermoplastického preparátu se nehodí, jsou využiti aspoň do sbírky lebek nebo třeba kolekcí ptačích per. Ty nejlepší kousky jsou pak svěřovány rukám preparátora.

Krkonošské muzeum nezaměstnává vlastního preparátora, ale nechává si preparáty zhotovovat na zakázku u pana Jiřího Trojana z Nového Města nad Metují. Pan Trojan je skromný, ale zároveň nesmírně šikovný a umělecky nadaný člověk, který dává bezvládným tělíčkům nový život. Pojďte se mnou nakouknout pod ruce mistra preparátora při vycpávání mrtvolek.      Preparováním se Jiří Trojan zabývá už od svých dvanácti let, ale teprve posledních dvacet let se tímto řemeslem živí. V současnosti pravidelně zpracovává zakázky pro osm muzeí v širokém okolí Nového Města a jak sám dodává – práce je tolik, že většinou neví, do čeho se pustit dřív.

Z Krkonoš jsme naposled nechávali preparovat dva jezevce a dvě vydry. Všechna zvířata byla bohužel sražena autem, když přecházela silnici, ale po vycpání budou ještě mnoho let sloužit v muzejních sbírkách. Nejdřív je potřeba velmi pečlivě a opatrně stáhnout kůži, která se přitom nesmí poškodit – zašívané díry by se obtížně maskovaly.

Během stahování jsme s preparátorem posuzovali kvalitu a vybarvení srsti jednotlivých zvířat. Zjišťovali jsme, jestli někde nejsou lysá nebo proděravělá místa, a podle toho jsme se dohodli, že z jednoho jezevce a jedné vydry zhotovíme klasické vycpaniny – dermoplastické preparáty – a z ostatních, „méně kvalitních“ zvířat, budou zhotoveny jenom vyčiněné kožky. Dermoplastický preparát je totiž dost nákladná záležitost, a proto se jej vyplatí dělat pouze z těch nejlepších jedinců. Ze všech čtyř zvířat pak budou zvlášť vypreparovány lebky.

Stažené kůže je potřeba pořádně nasolit, aby je nenapadli škůdci. Na čtyři kůže jsme spotřebovali asi 3 kg obyčejné kuchyňské soli. Ani stažené zvíře, neboli „svalovec“, jak říká pan Trojan, dnes nezůstává bez užitku – ze stažených vyder odebírám obsah žaludku a vzorky svaloviny z různých částí těla k chemickým analýzám škodlivin, které se v jejich tělech usadily během života. Na „svalovci“ je potom potřeba změřit míry, podle kterých se vybírá polyuretanový model, na který se navlékne a připevní stažená a vyčiněná kožka.

Před navléknutím kůže se musí model potřít dvousložkovým lepidlem. Po jejím nasazení je možné výsledek ještě 24 hodin upravovat a různě ladit, potom lepidlo navždy zasychá. Nejtěžší je úprava obličejové části zvířete – okolí očí, pysky… Pysky je nutné vyplnit speciální směsí plavené křídy a lepidla na dlažbu. Všechno musí vypadat nachlup stejně, jako kdyby zvíře bylo ještě živé.

Veškeré preparáty jsou velmi choulostivé na napadení hmyzem. Už v průběhu preparace se chemicky ošetřují. Dnes se používají různé účinné moderní přípravky, které při správném použití nejsou zdraví škodlivé, ale ještě v nedávné minulosti se pro tenhle účel používal toxický arsenitan sodný.

Pomyslnou třešničkou na dortu jsou oči – vlepují se do vycpaniny jako poslední. Preparátor mi ukazuje katalog, ze kterého je objednává a v němž lze najít a objednat i věrně zpracované lidské oči všech velikostí a barev. Pan Trojan si však pro právě preparované druhy zvířat objednává pouze čiré skleněné bulvy, které potom doma vlast­noručně barví. Je umění trefit správný odstín a na každém ručně nabarveném páru je vidět spousta zkušeností a hlavně cit pro barvu.

Preparace větších zvířat je časově velmi náročná. Hodně záleží na tom, jak kvalitní materiál byl k preparaci dodán. Někdy je zvíře v horším stavu, například když je hodně potrhalo auto, nebo když někde dlouho leží mrtvé a už se začíná rozkládat. I taková zvířata lze vypreparovat, ale dá to podstatně více práce a výsledek často neodpovídá investovanému času. Kompletní preparace jezevce od stahování až po dolepení očí zabere zručnému preparátorovi asi 16 hodin čistého času.

Pan Trojan se specializuje na preparace ptáků a drobných savců přibližně do velikosti vydry nebo jezevce. Větší zvířata se již preparují v atelié­rech, kde pracuje na jednom zvířeti více lidí. „Největší zvíře, jaké jsem kdy dělal sám, byl dvacetikilový bobr. Větší zvířata mají výhodu, že se s nimi dobře manipuluje, ale zase se u nich musí člověk víc piplat s výrazem ve tváři,“ podotýká pan Trojan a dodává, že nejvíc si cení, když se mu povede dobře vypreparovat nějakého miniaturního ptáčka, třeba střízlíka nebo králíčka.

Náš preparátor se nezabývá jen tvorbou nových vycpanin, ale opravuje taky ty staré, které bývají zaprášené, zdeformované, nebo je tvořil nezkušený preparátor a mají špatné proporce. Vycpaniny je možné rozebrat, vyprat a znova po­skládat tak, že vypadají téměř jako nové. Zvlášť starší jsou někdy problematické – při praní se z nich uvolňuje arsenitan sodný. „Pálí mě z toho někdy v okolí úst a nosu a dělají se i boláky,“ dodává pan Trojan.

Rád nahlížím do podrobně vedené a archivované evidence veškerých zvířat, které prošly rukama pana Trojana. Zaznamenává si tam podobu hotových preparátů, jakou by si objednatelé přáli, obkresluje si „svalovce“ (proto jsou mnohé stránky ušpiněny od krve) a zapisuje do výkresů podrobné rozměry různých částí těla, aby byl výsledek pokud možno k nerozeznání od původních živých tvorů.

„Rád bych někoho zaučil, ale zájemců je málo a tohle prostě není práce pro každého,“ posteskl si na závěr našeho povídání pan Trojan. Musím s ním souhlasit, protože práce preparátora vyžaduje odvahu k práci s mrtvými zvířaty a taky velkou dávku výtvarného citu. Stažená kožka úplně ztratí proporce původního zvířete. Z jedince pohublého lze potom udělat „vykrmeného“ – hlavně ve slabinách mají zvířata velkou rezervu kůže a špatný preparátor mívá velké problémy s vystihnutím věrného vzhledu a proporcí preparovaného živočicha. Dobrý preparátor je skoro sochař.

Vycpáním začíná nový život nalezených zvířat. Jsou zaevidována jako sbírkové předměty muzea a ze zákona má potom muzeum povinnost o ně řádně pečovat, ošetřovat je a zachovávat pro příští generace. Z toho důvodu preventivně dvakrát ročně plynujeme depozitáře speciálním plynem, který zahubí případný škodlivý hmyz. Kvalitní preparáty, o které je řádně pečováno, je možné uchovat i mnoho desítek let.

Autor článku Jakub Šimurda  je kurátorem Krkonošského muzea Správy KRNAP pro oblast přírodních věd. Pokud máte zájem o další informace, neváhejte se na něj obrátit.

Zdroj: krkonose.krnap.cz, 18. června 2012