LES
AKTUÁLNĚ

Je to zvláštní tvor, poněkud tajemný, jakoby přežívající ze starých časů. Pták – venkovský rytíř, který si jen na kousek roku šetří lesklou zbroj pro turnaje, zatímco dámy, skromné zemanky, stojí tiše v ústraní, jako by si byly vědomy své zodpovědné úlohy samovychovatelek nové generace. Zmizel z velké části naší krajiny, ve které ještě před několika desetiletími pobýval vcelku běžně. Jistěže ne v zemědělském Polabí, ale ve vrchovinách, v rozsáhlejších borech, v krajině s lesy, pastvinami a loukami, a samozřejmě v horách. Prostě tam, kde byla (a povětšinou ještě dnes jsou) vřesoviště a rašeliniště, keříčkové porosty borůvky a brusinky, paseky s mlazinami a nálety listnáčů. Taková místa tetřívkům poskytovala, a bohužel už jen málokde dosud poskytují, potravu i úkryt. Tetřívek se po polovině
20. století začal vytrácet z celé střední a západní Evropy (centrum rozšíření má na jejím severu a pak hlavně v Rusku, v pásu jehličnaté tajgy přes Sibiř až na Dálný východ do Mandžuska). Dosud je sice vcelku běžný v alpské oblasti nebo ve Skotské vysočině, ale jeho výskyt jinde je stále ostrůvkovitější. A jak známo, odtržené, vzájemně nekomunikující populace jsou více ohroženy degenerací a zánikem. U nás se jeho hojnější výskyt omezuje na horská území: Šumavu, Krušné hory, oblast jizerskohorsko-krkonošskou, ve vnitrozemí je mu dobře jen ve vojenských ­prostorech Hradiště v Doupovských horách a na Moravě ve vojenském újezdu Libavá v Oderských vrších. V současnosti je počet samců (které lze alespoň přibližně sečíst v době toku) žijících v České republice odhadován na nějakých 650–700 jedinců, v české části Krkonoš poslední statistika udává kolem 120 kohoutků. Tetřívek byl jedním z nemnoha živočichů, kterým paradoxně prospěla imisní katastrofa ze 70.–80. let 20. století. Odlesněné a jen pomalu zarůstající plochy pasek byly pro tetřívky velmi vhodným životním prostředím, jeho početnost v té době mírně vzrostla. Paseky se však mění v mladé houstnoucí lesní porosty a i když jsou místy tetřívkům uvolňovány vhodné plochy, stabilně příhodné životní podmínky dnes mají jen v subalpínském stupni na vrchovištích, v karech a v klečových porostech. Dnes je jeho výskyt omezen na výškové rozpětí 900–1 500 m n. m., ale nebylo tak tomu vždy. Jedním z mých silných klukovských zážitků bylo, když jsme s mým tátou lesníkem tetřívky několikrát pozorovali i pod horami, kousek od naší hrabačovské hájenky. Vyletovali před námi zpod malých smrčků na kopci Hamrsko (oficiálně Bubeníkovy vrchy, vrchol v 588 m n. m.) mezi Dolními Štěpanicemi, Hrabačovem a Valteřicemi, kde na nově zalesňovaných loukách a plochách po lesním požáru z 50. let měli tito kurovití ptáci pravé eldorádo i v takto nízké poloze. To bylo na přelomu 60. a 70. let, výsadby se zvedly, změnily se v tmavé mlaziny a tetřívci dávno zmizeli. Otec vzpomíná, jak mu staří hajní vyprávěli o tom, že po mniškové kalamitě ve 20. letech se až na desítky kusů rozrostly populace tetřívků v prosvětlených lesích (jmenovali les Brabenec) kolem Jilemnice.
    
Tetřívek obecný (Tetrao tetrix) je pták z řádu hrabavých, velikosti kohouta kura domácího. Výrazný je pohlavní dimorfismus: samec je větší, s převážně černým peřím s kovovým leskem; bílá je křídelní páska a podocasní krovky, ocas charakteristicky lyrovitý. Zvláštností jsou jasně červené poušky – kožovité výrůstky nad očima, nápadně zduřelé v době toku.

Samice je celá rezavohnědá s tmavšími skvrnami, tvořícími proužky. Jen pod ocasem je také bílá, což lze spatřit za letu; červené poušky nad očima má jen slabě zřetelné. Nenápadné zbarvení jí pomáhá při zajišťování pokračování rodu. Do hnízda, které je jen dolíkem na zemi, vystlaným trávou a vlastním peřím, klade 6 až 12 okrově žlutých vajec s červenohnědými nepravidelnými skvrnami a tečkami. Sama na nich – téměř nepřetržitě – sedí asi 26 dnů, kuřata hnízdo téměř hned opouštějí, slepička je vodí a pomáhá vyhledávat potravu ještě několik týdnů (asi po 30 dnech mláďata létají). Stravu mláďat tvoří hlavně drobný hmyz, např. mravenci, postupně přecházejí na převážně rostlinnou potravu rodičů, což jsou pupeny a výhonky, šťavnaté bobule, jehnědy. Dostatek kvalitní potravy na podzim je jedním z předpokladů dobrého přečkání zimy. Proto například každoroční podzimní omezení vstupu do některých území KRNAP neprospívá jen jelení říji, ale také tetřívkům. Protože na borůvkářskými gangy zcela „vyluxované“ pasece tetřívek již mnoho potravy nenalezne, o klidu nemluvě. Je to pták velmi plachý a ostražitý, má rád přehled po svém okolí, proto příliš zarůstající lokality opouští. Tetřívci jsou ptáci stálí, v zimě se jen přesunou na pro přezimování vhodnou část svého celoročního teritoria. Při vyšší sněhové pokrývce se ukrývají v záhrabech ve sněhu, v horách zřejmě využívají i dutiny pod zasněženými keři kleče nebo listnáčů, kde také nacházejí potravu v podobě pupenů. S příchodem jara nastává nejslavnější tetřívčí čas – tok. Ten začíná již v březnu a může trvat do května (výjimečně června), kdy již začíná hnízdění. Tok tetřívků probíhá hlavně časně ráno, vzácně i večer. Na tokaniště, což je vždy otevřené přehledné místo, se slétá více kohoutků ze širokého okolí, soupeřících o přízeň slepiček.

Tetřívek obecný je zákonem chráněný pták zařazený do kategorie silně ohrožených druhů. V sudetských pohořích je také předměten ochrany v Ptačích oblastech Krkonoše a Jizerské hory. Na území KRNAP pak je v letech 2010–2013 realizován projekt Stabilizace významných lesních ekosystémů KRNAP; jeden ze tří záměrů projektu nese název Vytvoření přirozeného biotopu pro tetřívka obecného (Tetrao tetrix) – přičemž cílem je zajištění vhodného životního prostředí pro udržení tetřívčí populace v Krkonoších. Hlavními opatřeními, jejichž prostřednictvím by tento cíl měl být dosažen, je rozvolnění přehoustlých mladých – převážně smrkových – porostů, podpora pionýrských dřevin (bříza, jeřáb, vrby) a obnova původního vodního režimu na v nedávné minulosti meliorovaných zamokřených stanovištích.
I

 když jen málokterému návštěvníku Krkonoš a Jizerských hor se povede tetřívky na vlastní oči spatřit, všichni milovníci hor jistě stojí o to, aby se plaší černí rytíři v předjaří dál sletovali na tradiční tokaniště a slepičky nenápadně vyváděly nová mláďata. O prudký vzestup populací snad ani nestojíme, ten u nás vždy býval doprovodným jevem těžkého poškození lesních porostů, ale vhodné by bylo současné početní stavy tetřívků zachovat (či poněkud zvýšit), abychom nemuseli mít obavy o další osud těchto cenných opeřených obyvatel severních pohraničních hor.

Zdroj: http://krkonose.krnap.cz/, 6. dubna 2012