Je třeba měnit zákon o myslivosti? Proč vlastně, v čem a pro koho?

Přestože je myslivost z hlediska hospodaření státu jednou z mnoha méně významných oblastí, je jí v pravidelných intervalech věnována značná pozornost odborníků různých oborů, médií i politiků. Nejčastěji se přitom mluví o dopadech býložravé zvěře na lesní porosty, chybách současného systému plánování, omezení práv vlastníků honebních pozemků a konfliktech mezi myslivci a návštěvníky přírody.

Pravidelným vyústěním všech takovýchto diskusí jsou úvahy či přímo požadavky na změnu myslivecké legislativy. Tu si ale logicky každý představuje trochu jinak a při současné roztříštěnosti názorů a poměrů sil je skoro nemožné se dobrat nějakého skutečně funkčního kompromisu. Také proto u nás, na rozdíl od Slovenska, stále hospodaříme podle zákona, jenž se v mnohém podobá předchůdci z roku 1962, a všechny pokusy o zásadnější změny skončily bez výsledku.

Asi jen málokdo by současnou mysliveckou legislativu považoval za optimální a vážné nesrovnalosti je možné najít prakticky ke každé části.

Kupodivu nejmenší námitky proti zákonu a vyhláškám mají samotní myslivci, kteří se denně potýkají s jejich nedokonalostí. V souladu s naší národní povahou jsme se s těmito předpisy dokázali sžít, byť za cenu trvalého vykazování údajů, jež jsou zcela mimo realitu. Nespornou výhodou takového stavu je ovšem jakási jistota a klid od státní správy, jež má velmi omezené pravomoci.

Naopak někteří zástupci vlastníků lesů a ekologických organizací jsou na současný zákon „vysazeni“ a neustále bojují o změnu. Poslední větší aktivity tohoto typu jsme mohli zaznamenat zhruba před rokem v souvislosti se schvalováním Národního lesnického programu II. Někdo si možná vzpomene, že to již chvíli vypadalo, že brzy bude vydána minimálně nová plánovací vyhláška, případně bude následovat i změna zákona. Poté ovšem přišly volby, nové výzvy pro státní správu a na myslivost se jakoby pozapomnělo.

Přiznejme si, že pro většinu uživatelů honiteb je tento stav vyhovující, ovšem bylo by bláhové se spoléhat na to, že tento klid bude trvat věčně. Určitě se opět objeví vážné diskuse o potřebě změnit zákon a vyhlášky a pravděpodobně se dříve či později nějaké změny budou realizovat.

V této souvislosti nás poněkud znepokojuje pomyšlení, že jsme zcela soustředěni na obhajování stávajícího zákona, jako by to byl ideál, na kterém není potřeba nic měnit. Tak zapomínáme na jeho slabá místa a nedokážeme si představit, že by pasáže zákona mohly vypadat zcela jinak a přitom by umožňovaly kvalitní hospodaření se zvěří. Proto nemáme představu o tom, jaké varianty budeme při případné tvorbě nového zákona prosazovat a co je naopak nepřijatelné. Tak se ale může snadno stát, že nám v potřebnou dobu budou chybět podklady pro tak zásadní otázky, jakými jsou například minimální velikost honitby, jejich tvorba, uplatnění práv menších vlastníků půdy, pronajímání honiteb a výše nájemného, míra omezování uživatelů ze strany státní správy, zákazy a omezení v oblasti dob a způsobů lovu, hrazení škod zvěří a jiné. Na žádnou z těchto dílčích oblastí neexistuje ideální recept a například porovnání legislativy okolních států je ošidné, pokud budeme vytrhávat části z kontextu.

Cílem tohoto a několika navazujících příspěvků je proto upozornit na možná slabá místa a podnítit diskusi, ze které by mohly vyjít náměty pro představitele myslivosti, pokud v budoucnu dojde k jednáním o novelizaci zákona. Je podle nás mnohem lepší přesně vědět, co chci a mít dopředu připraveno několik variant návrhů, než jen pasivně čekat na iniciativu ostatních a hledat slabá místa v jejich návrzích.

Ústřední myšlenkou dnešního příspěvku je otázka, co ze zákona vlastně zcela nezbytně potřebujeme k tomu, aby se u nás mohlo hospodařit se zvěří, a aby myslivci měli možnost realizovat svůj zájem?

Dopředu přiznáváme, že k našemu překvapení jsme došli k závěru, že velmi málo. Náš současný zákon o myslivosti má základ ještě v Rakousku-Uhersku, kdy po roce 1848 došlo ke zpřístupnění lovu širokým vrstvám původních poddaných a ti se velmi rychle chopili nové příležitosti. Anarchie a masivní vybíjení zvěře dosáhlo takového rozsahu, že již v roce 1849 byl vydán Císařský patent č. 154, jenž omezil možnost lovu na honitby s předepsanou minimální výměrou a zavedl další opatření pro stabilizaci hospodaření se zvěří.

Za více než 150 let fungování těchto principů došlo k další úpravám a zákon o myslivosti se zejména výrazně prodloužil a zesložitěl. Zdá se, že pro tvůrce zákonů není problém něco přidat, ale ubírat se nechce a tak jsou na více místech pasáže, které v praxi nejsou vůbec využívané a obsahují obecné proklamace. Z toho nám vyšlo, že ani skutečně razantní škrty by pro naši myslivost určitě nebyly katastrofou a možná by stálo zadat někomu úkol, aby se pokusil napsat celý zákon na jednu stranu textu. Tak by totiž bylo i na konci jasné, co je na začátku a všechny části by byly navzájem provázané.
 
Co by tedy nový zákon mohl ze současného postrádat?

Rozhodně by se vyhnul zbytečným a nic neříkajícím definicím a výrazům typu „mělo by, je třeba atd.“ Tím by ubylo několik stran textu, který v praxi postrádá naplnění. Naopak by takový zákon musel velmi jednoduše definovat právo myslivosti a vyřešit tvorbu honiteb (dnes 4390 slov v 17 paragrafech!). Jak? Například tak, že by je vytvořila státní správa po přírodních hranicích bez ohledu na vlastnické vztahy. Tím by ze zákona vypadly dlouhé pasáže o honebních společenstvech.

Využití honiteb by mohlo být vyřešeno tak, že vlastníci významné části pozemků budou mít možnost honitbu získat (např. nad 50 % výměry). Pokud se nepřihlásí do určitého data, tak ji příslušná obec pronajme a výtěžek po odečtení nákladů nechá vlastníkům, kteří si přijdou pro nájemné. Nevyzvednutý zbytek propadne obci. Na to vše by stačily dva odstavce.

Velké úspory bychom mohli získat i úpravou mysliveckého hospodaření. Veškeré plánování by mohlo být zrušeno, desítky let, kdy tento systém provozujeme, nepřinesly žádný zásadní důkaz o jeho potřebnosti a přínosech.

Dále je možné ušetřit papír na nevyužívaných zákazech, povinnostech a omezeních, které stejně nejsou využívány a papírování státní správy. Naopak mírné zpřesnění by si zasloužila problematika škod zvěří, které se zejména v polních honitbách možná do budoucna stanou hlavní hybnou silou myslivosti.

Pro nás jako učitele myslivosti by tyto úpravy přinesly obrovskou úlevu při výuce a zkoušení, ale znamenalo by to především úsporu pro celý obor. Například tím, že by se zrušilo plánování, tvorba honiteb, kontrola výkazů a další „zbytečnosti“, tak by drasticky ubylo i práce úředníkům státní správy myslivosti. To by umožnilo výrazně zredukovat jejich počty a podle našich zběžných odhadů bychom mohli na celou ČR počítat s úsporou kolem 50 milionů Kč ročně (platy a další náklady na státní správu myslivosti). Tyto prostředky by stát naopak mohl vydat na rozvoj myslivosti, např. na podporu odborné úrovně myslivců, fungování rozhodčích komisí, které by pomáhaly řešit škody zvěří bez soudů, cílený výzkum, optimální péči o zvěř a další potřeby. Další obrovské úspory by nastaly uživatelům honiteb, kdy by myslivečtí hospodáři přestali dokola opisovat tabulky, které stejně nikdo nečte, a raději by se věnovali chovu zvěře.

Připadá vám, že jsme se zbláznili, a že bez plánování by k nekontrolovanému lovu zvěře a snížení jejích stavů a zhoršení kvality? O tomto jsme hodně přemýšleli, ale nakonec si nemyslíme, že by toto riziko bylo nějak výrazně větší, než dnes. Zmenšení kontroly by některým našim kolegům samozřejmě umožnilo vystřelit na cokoliv, ale každý takový by si brzy uvědomil, kam tohle hospodaření spěje. Protiváhou tomuto tlaku by byly právě větší a stabilní honitby v přírodních hranicích. Jasně stanovené podmínky nájmu s možností dlouhodobého pokračování by výrazně motivovaly všechny nájemce k tomu, aby se zvěří hospodařili udržitelně.

Jaké dopady na chov zvěře může mít plánované hospodaření malých pronajatých honiteb, ukazuje například populace jelení zvěře v Jeseníkách, kde „plánovaným“ lovem zmizeli po roce 1993 prakticky všichni jeleni starší tří let.

Úkolem státní správy by pak bylo jen sledovat situaci a tam, kde by se vyskytly závažné problémy např. se škodami zvěří, tak by na úrovni jednoho či dvou krajů fungoval tým specialistů, kteří by se postarali o redukci stavů problémových druhů.
 
Posledním vážným problémem, který je nutno řešit, je způsob pronajímání volných honiteb. I tam nás napadlo relativně prosté řešení. Je v podstatě jedno, zda by se honitby zájemcům pronajímaly za předem stanovenou částku a nájemce se vybral podle dalších kritérií, nebo se nabízela i cena. V obou variantách by významným kritériem pro výběr zájemců mohl být počet českých myslivců, kteří zde budou myslivost provozovat (myslivce je možné započítávat jen pro jednu honitbu). Tímto opatřením by se rozvoj myslivosti podpořil mnohem více, než čímkoliv jiným. Došlo by totiž k tomu, že honitby by získaly zejména myslivecká sdružení, s větším počtem členů a najednou by se otevřel prostor pro nové adepty myslivosti, kteří dnes jen těžko hledají uplatnění. Právě omlazení myslivců a jejich přiblížení se společnosti je to, co dnes velmi potřebujeme.
 
Pro všechny, kdo dočetli až sem, bychom rádi zdůraznili, že rozhodně nejsme zastánci bezhlavé likvidace současného systému naší myslivosti, ale zároveň si jsme ochotní připustit jeho slabá místa a popustit trochu uzdu fantazii v tom, jak by se vše dalo řešit. Tento článek si proto v žádném případě nedělá ambice na to, že by byl jediným správným návodem na budoucí vývoj myslivecké legislativy a berte jej prosím jako podnět k zamyšlení v této zbytečně citlivé a oblasti, o které se jaksi nemluví.

Uvědomme si jednu důležitou a stále platnou poučku, která říká, že geniální věci jsou jednoduché. Pokud totiž někdy nastane situace, že skutečně bude zákon o myslivosti otevřen v Parlamentu, tak bude mít každá jasná představa cenu zlata, protože jen málokdo bude vědět, o čem mluví. Dosavadní praxe založená především na odmítání názorů ostatních asi nepřinese kvalitní normu, která by přežila desítky let.

Naopak, pokud budeme mít jasno v tom, co je na zákonu o myslivosti skutečně podstatné a na jakých zásadách by měl být postaven, tak s touto jasnou představou můžeme při jednáních vyrukovat, nepodstatné můžeme obětovat protistranám a to podstatné zachovat. Už proto si myslíme, že by určitá umírněná diskuse přispěla k utváření názorů a mohla být pro další vývoj naší myslivosti prospěšná. 

 
Zdroj: http://www.myslivost.cz/Casopis-Myslivost/Myslivost/2011/Leden—2011/Je-treba-menit-zakon-o-myslivosti–Proc-vlastne–v.aspx